Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 53 978,92 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy č. 238281406 ze dne 5. 1. 2022 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 36 303 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a dále částkou 8 286 Kč jako částkou za komfortní a flexibilní splácení. Uvedenou částku se žalovaný zavázal uhradit hotovostně ve 78 týdenních splátkách po 851 Kč, s poslední splátkou dne 5. 7. 2023. Žalovaný však uhradil celkem pouze částku 8 510 Kč. Žalobkyně vůči žalovanému v řízení uplatnila nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 53 978,92 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 657,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 222,57 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 24 766,33 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení ve výši 15 % p.a. a úroku ve výši 15% z částky 24 766,33 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez jednání vyslovila souhlas již v podané žalobě. Soud věc rozhodl podle § 115a ve spojení s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřeli dne 5. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 238281406, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta hotovostně částka 30 000 Kč. Úvěr se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po 851 Kč společně s částkou 36 303 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a dále částkou 8 286 Kč jako částkou za komfortní a flexibilní splácení. Z listiny označené jako „tabulka umoření“ a z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný na úvěr uhradil částku 8 510 Kč.4. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 byla původním věřitelem , právnická osoba, postoupena žalobkyni i pohledávka za žalovaným.5. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v lednu 2022 průměrné úrokové sazby činily průměrně 7,91 % ročně.6. Jak bylo zjištěno ze smlouvy a smluvních podmínek, dohoda o odměně za zpracování úvěru v částce 1 500 Kč a za komfortní a flexibilní splácení v částce 8 286 Kč neměla žádný specifický obsah. Úrok nebyl, jak tvrdí žalobkyně v žalobě, sjednán v sazbě 15 %, ale v sazbě 88 % ročně, což je ostatně uvedeno i v samotné smlouvě. Již jen v takové výši sjednaný úrok je sám o sobě nemravný.7. Ze zákaznické karty žalovaného, která představuje i žádost o spotřebitelský úvěr, soud zjistil, že žalovaný dne 5. 1. 2022 uved, že jeho pracovní smlouva, z které pochází jeho příjem, je sjednána na dobu určitou jednoho roku a jeho čistý příjem činí 26 850 Kč měsíčně. Jako běžné měsíční výdaje žalovaného je v této zákaznické kartě uvedeny pouze „odhadované měsíční výdaje žadatele: 7 000Kč“. Z uvedené listiny není možné zjistit jaké jsou měsíční náklady žalovaného na bydlení, potraviny, telefon, elektrickou energii apod. Pouze je uvedeno, že odhadované měsíční výdaje činí 7 000 Kč. K ověření výše příjmů žalovaného byly předloženy výplatní pásky za dobu 2 měsíců předcházejících uzavření smlouvy.8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o. z. je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné absolutně.11. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je v souladu s ustanovením § 2395 o. z. ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Soud s ohledem na neoddělitelnost ujednání o výši úroků od zbývajících ujednání smlouvy o úvěru, posoudil jako absolutně neplatnou celou smlouvu o spotřebitelském úvěru.12. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v době uzavření smlouvy (do 28. 5. 2022), dále jen ZSU (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSU v době uzavření smlouvy platilo, že (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná relativně a soud k této neplatnosti tedy přihlíží, pokud námitku neplatnosti žalovaný uplatní. Žalobkyně v řízení uvedla určitá tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost řádně posoudila, soud však nemá z dostupných důkazů za prokázané, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dostatečným, zákonem předvídaným způsobem. I přes uvedené soud s ohledem na absenci námitky žalovaného nemohl k naplatnosti smlouvy o úvěru přihlížet.15. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Soud proto považuje smlouvu o úvěru za neplatnou z důvodu rozporu této smlouvy s dobrými mravy, když žalovanému byly účtovány nepřiměřené poplatky za poskytnutí finančních prostředků, tyto poplatky nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Jednání, jímž poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku. Roční úrok byl sjednán na 88% p.a.. Jedná se tedy o takovou sazbu, jejíž výše vybočuje z hranic běžného obchodního styku, pokud by finanční prostředky byly poskytovány běžným poskytovatelem. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv spotřebitele. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivá a rozporná s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Vybírání úroku v uvedené výši tedy soud považuje za nepřijatelné, nemravné a tedy takové, které mu nelze poskytnout právní ochranu.16. Soud s ohledem na vše shora uvedené posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, posoudil panující vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč, přičemž žalobkyně uvedla, že žalovaný na dluh uhradil částku 8 510. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 21 490 Kč představující rozdíl těchto částek. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Soud po shora uvedeném právním zhodnocení dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je jen částečně důvodný, a to, pokud jde o částku 21 490 Kč, představující nesplacenou část poskytnuté jistiny spolu s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2025, kde byl vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 21. 11. 2025. Podle § 573 o. z. se oznámení dostalo do sféry žalované dnem 26. 11. 2025 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 6. 12. 2025. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 7. 12. 2025 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Lhůta k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.18. Ve zbytku, přesahujícím shora uvedené vyčíslení bezdůvodného obohacení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II).19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu případně je možné vyslovit, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 39,81 % a neúspěšná v rozsahu 60,19 %. Po odečtení těchto dvou hodnot by tak měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, a to v rozsahu 20,38 %. Jelikož žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádné ze stran náhradu nákladů řízení nepřiznal..