Žalobce se žalobou doručenou podepsanému dne 11. 4. 2025 domáhal určení, že okamžitá zrušení pracovních poměrů učiněná žalovanými 1), 2) a 3) dopisy ze dne 1. 3. 2025 jsou neplatná. Tvrdil, že s žalovaným 1) uzavřel dne 11. 3. 2024 pracovní smlouvu a se žalovanými 2) a 3) pracovní smlouvy dne 21. 7. 2023, přičemž všichni žalovaní vykonávali práci pěstitele zemědělských plodin na základě pracovních poměrů sjednaných na dobu určitou v délce 24 měsíců. Dne 7. 3. 2025 obdržel od všech žalovaných listiny označené jako „okamžité zrušení pracovního poměru“, datované dnem 1. 3. 2025. Ve všech těchto listinách žalovaní jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uvedli, že za ně žalobce neodváděl sociální pojištění. Žalobce považuje tento důvod za nedůvodný. Namítal, že všichni žalovaní od 21. 11. 2024 čerpali na základě své žádosti neplacené volno za účelem návštěvy rodiny v Indii, přičemž návrat do zaměstnání byl mezi účastníky dohodnut na polovinu března 2025. Podle žalobce se jednalo o stejný režim, jaký byl mezi účastníky uplatněn již v předchozím roce. V době neplaceného volna žalovaným nevznikal nárok na mzdu a žalobce za ně neodváděl sociální pojištění, neboť taková povinnost podle jeho tvrzení nevznikla. Hradil pouze zdravotní pojištění. Zákonný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nebyl naplněn, neboť sociální pojištění nepředstavuje mzdu, náhradu mzdy ani jejich část. Povinnost odvádět sociální pojištění je podle jeho názoru veřejnoprávní povinností zaměstnavatele vůči státu a nelze ji ztotožňovat se mzdovým nárokem zaměstnance. Současně žalobce tvrdil, že žalovaným v rozhodném období vůbec nevznikl nárok na mzdu, neboť po dobu neplaceného volna pro něj nevykonávali práci. Žalovaní v okamžitých zrušeních pracovního poměru ani netvrdili, že by jim nebyla vyplacena mzda nebo její část. Namítal, že řízení je vázáno důvodem uvedeným v listinách o okamžitém zrušení pracovního poměru, tedy tvrzeným neodváděním sociálního pojištění, a nelze přezkoumávat jiné důvody, které v těchto listinách uvedeny nebyly. Žalobce má za to, že skutečným motivem žalovaných nebylo řešení pracovněprávních nároků, nýbrž snaha ukončit pracovní poměr za účelem nástupu k jinému zaměstnavateli a poukázal na komunikaci Ministerstva vnitra České republiky týkající se ověřování jejich pracovního poměru v souvislosti se změnou zaměstnavatele. Po obdržení okamžitých zrušení pracovního poměru vyzval všechny žalované dopisy ze dne 19. 3. 2025, aby nadále vykonávali práci podle pracovní smlouvy, neboť pracovní poměr považuje za trvající. Navrhoval, aby soud určil, že okamžitá zrušení pracovních poměrů učiněná všemi třemi žalovanými dne 1. 3. 2025 jsou neplatná.2. Žalovaní s žalobou nesouhlasili a navrhovali její zamítnutí. Tvrdili, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o neplaceném volnu a že žalobce v zimním období roku 2024 a 2025 neměl pro žalované práci, aniž by situaci řešil v souladu se zákoníkem práce jako překážku v práci na straně zaměstnavatele. Namítali, že žalobce za ně neodváděl sociální pojištění, a dovozovali, že takto neodvedené pojistné představuje součást jejich mzdy, resp. finančních prostředků náležejících zaměstnanci za vykonanou práci, takže byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru. Okamžitá zrušení pracovního poměru proto považovali za platná. Současně uváděli, že jsou státními příslušníky Indie, neorientují se v českém právním řádu a dostatečně nerozumí českému jazyku. K otázce sepsání okamžitého zrušení pracovního poměru uvedli, že se před jeho podáním obrátili na osobu poskytující právní či obdobné poradenství, jejíž totožnost blíže neznají, přičemž tato osoba pro ně předmětné listiny vyhotovila.3. Podle ustanovení § 38 odst.1 písm.b) zák. práce je zaměstnavatel od vzniku pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.4. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).5. Podle § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.6. Podle § 141 odst. 1 zák. zák. práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.7. Podle § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.8. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:9. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný 1) uzavřel s žalobcem pracovní smlouvu s dnem nástupu do práce 11. 3. 2024, místem výkonu práce , adresa, , a to na dobu určitou a to na 24 měsíců. Pracovní smlouva byla vyhotovena v českém jazyce.10. Dopisem ze dne 1. 3. 2025 žalovaný 1) okamžitě zrušil pracovní poměr u žalobce z důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce pro nezaplacení části jeho mzdy za měsíc prosinec 2024, neboť z této mzdy zaměstnavatel neodvedl zálohu na sociální pojištění, jak vyplývá z evidenčního listu důchodového pojištění vystaveného dne 26. 1. 2025. Uvedl, že odvod na sociální pojištění je součástí jeho mzdy a tato část mzdy mu nebyla uhrazena ani do dne sepsání tohoto dopisu. Tato listina byla sepsána v českém jazyce. Z webových stránek České pošty o sledování zásilek bylo zjištěno, že tato zásilka byla doporučeně odeslána dne 5. 3. 2025 a dodána žalobci 7. 3. 2025.11. Žalobce nesouhlasil s okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaného 1), sdělil mu, že trvá na tom, by nadále konal svou práci s tím, že jeho pracovní poměr i nadále trvá a očekává jeho nástup zpět do zaměstnání. Z webových stránek České pošty o sledování zásilek bylo zjištěno, že tento dopis byl žalovanému 1) doporučeně odeslán dne 19. 3. 2025 a dodán žalovanému 1) dne 29. 3. 2025.12. Z výkazu absence žalovaného 1) bylo zjištěno, že v době od 21. 11. 2024 minimálně do 31. 12. 2024 čerpal náhradní volno.13. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytového správního řízení dne 26. 3. 2025 činilo dotaz na žalobce ohledně časového rozmezí zaměstnání žalovaného 1) u žalobce. Dále pak dne 1. 4. 2025 sděloval žalobce ministerstvu informaci o podaném okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného 1) s tím, že žalobce s tímto nesouhlasí, sdělil tyto skutečnosti jmenovanému, vyzval ho k nástupu do práce a upozornil ho, že se bude bránit oproti neplatnosti zrušení pracovního poměru žalobou u soudu.14. Z pracovní smlouvy ze dne 21. 7. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný 2) uzavřel s žalobcem pracovní smlouvu s dnem nástupu do práce 21. 7. 2023, místem výkonu práce , adresa, , a to na dobu určitou a to na 24 měsíců. Pracovní smlouva byla vyhotovena v českém jazyce.15. Dopisem ze dne 1. 3. 2025 žalovaný 2) okamžitě zrušil pracovní poměr u žalobce z důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce pro nezaplacení části jeho mzdy za měsíc prosinec 2024, neboť z této mzdy zaměstnavatel neodvedl zálohu na sociální pojištění, jak vyplývá z evidenčního listu důchodového pojištění vystaveného dne 26. 1. 2025. Uvedl, že odvod na sociální pojištění je součástí jeho mzdy a tato část mzdy mu nebyla uhrazena ani do dne sepsání tohoto dopisu. Tato listina byla sepsána v českém jazyce. Z webových stránek České pošty o sledování zásilek bylo zjištěno, že tato zásilka byla doporučeně odeslána dne 5. 3. 2025 a dodána žalobci 7. 3. 2025.16. Žalobce nesouhlasil s okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaného 2), sdělil mu, že trvá na tom, by nadále konal svou práci s tím, že jeho pracovní poměr i nadále trvá a očekává jeho nástup zpět do zaměstnání. Z webových stránek České pošty o sledování zásilek bylo zjištěno, že tento dopis byl žalovanému 2) doporučeně odeslán dne 19. 3. 2025 a dodán žalovanému 2) dne 24. 3. 2025.17. Z výkazu absence žalovaného 2) bylo zjištěno, že v době od 1. 12. 2023 do 17. 3. 2024, dále pak od 21. 11. 2024 minimálně do 31. 12. 2024 čerpal náhradní volno.18. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytového správního řízení dne 26. 3. 2025 činilo dotaz na žalobce ohledně časového rozmezí zaměstnání žalovaného 2) u žalobce. Dále pak dne 1. 4. 2025 sděloval žalobce ministerstvu informaci o podaném okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného 2) s tím, že žalobce s tímto nesouhlasí, sdělil tyto skutečnosti jmenovanému, vyzval ho k nástupu do práce a upozornil ho, že se bude bránit žalobou na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru žalobou u soudu.19. Z pracovní smlouvy ze dne 21. 7. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný 3) uzavřel s žalobcem pracovní smlouvu s dnem nástupu do práce 21. 7. 2023, místem výkonu práce , adresa, , a to na dobu určitou a to na 24 měsíců. Pracovní smlouva byla vyhotovena v českém jazyce.20. Dopisem ze dne 1. 3. 2025 žalovaný 3) okamžitě zrušil pracovní poměr u žalobce z důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce pro nezaplacení části jeho mzdy za měsíc prosinec 2024, neboť z této mzdy zaměstnavatel neodvedl zálohu na sociální pojištění, jak vyplývá z evidenčního listu důchodového pojištění vystaveného dne 26. 1. 2025. Uvedl, že odvod na sociální pojištění je součástí jeho mzdy a tato část mzdy mu nebyla uhrazena ani do dne sepsání tohoto dopisu. Tato listina byla sepsána v českém jazyce. Z webových stránek České pošty o sledování zásilek bylo zjištěno, že tato zásilka byla doporučeně odeslána dne 5. 3. 2025 a dodána žalobci 7. 3. 2025.21. Žalobce nesouhlasil s okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaného 3), sdělil mu, že trvá na tom, by nadále konal svou práci s tím, že jeho pracovní poměr i nadále trvá a očekává jeho nástup zpět do zaměstnání. Z webových stránek České pošty o sledování zásilek bylo zjištěno, že tento dopis byl žalovanému 3) doporučeně odeslán dne 19. 3. 2025 a dodána žalovanému 3) dne 29. 3. 2025.22. Z výkazu absence žalovaného 3) bylo zjištěno, že v době od 1. 12. 2023 do 17. 3. 2024, dále pak od 21. 11. 2024 minimálně do 31. 12. 2024 čerpal náhradní volno.23. Z výplatních pásek všech žalovaných bylo zjištěno, že v prosinci 2024 jim nebyla vyplacena žádná mzda, za každého z žalovaných byla zaplacena záloha na zdravotní pojištění, nebyla zaplacena záloha na sociální pojištění.24. Ze zprávy Policie ČR bylo zjištěno, že všichni žalovaní mají od 12. 3. 2025 hlášen pobyt u ubytovatele , jméno FO, .25. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytového správního řízení ze dne 11. 4. 2025, které bylo adresováno žalovaným bylo zjištěno, tito splnili podmínky zák. č. 326/1999 Sb. pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení držitele zaměstnanecké karty, tito jsou nyní zaměstnáni u společnosti , právnická osoba, , sídlem , adresa, jako obkladači. Dále bylo ze zprávy tohoto ministerstva zjištěno, že všichni žalovaní mají na území ČR realizovaný dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, od 12. 3. 2025 ohlásili změnu adresy pobytu z , adresa, na adresu , adresa, a změnu zaměstnavatele od , Jméno žalobce, ke společnosti , právnická osoba26. Ze zjištěného skutkového stavu a za použití shora cit. zák. ustanovení dospěl soud k závěru, že návrh žalobce na určení neplatnosti skončení pracovního poměru učiněné ze strany žalovaných je důvodný.27. Okresní soud rozhodoval jako soud I. stupně opakovaně, když předchozí rozsudek pro uznání byl odvolacím soudem usnesením č.j. 27 Co 355/2025-73 ze dne 20. 1. 2026 zrušen a vrácen k dalšímu řízení s odůvodněním, že se jedná o pracovní věc, ve věci byl vydán rozsudek samosoudkyní, ačkoliv měl rozhodnout senát. Okresní soud věc projednal opět v obsazení pouze samosoudkyní, neboť řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2025. S účinností od 1. 1. 2025 byla totiž na základě zákona č. 319/2024 Sb. zrušena účast přísedících při rozhodování pracovněprávních sporů u okresních soudů; pracovněprávní věci jsou od tohoto data projednávány a rozhodovány samosoudcem.28. Provedenými důkazy měl soud prokázáno, že všichni žalovaní byli u žalobce zaměstnáni na základě pracovní smlouvy a vznikl mezi nimi pracovní poměr na dobu určitou. Všichni žalovaní ukončili pracovní poměr u žalobce listinou, kterou soud posoudil jako okamžité zrušení pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, kterou doručili žalobci dne 7. 3. 2025, účinky těchto pracovněprávních jednání tak nastaly jejich doručením žalobci dne 7. 3. 2025; k tomuto dni by v případě jejich platnosti došlo ke skončení pracovního poměru účastníků. Žaloba na neplatnost těchto okamžitých zrušení pracovního poměru byla podána v 2měsíční lhůtě v souladu s § 72 zák. práce. Dle výkazu práce a výplatních pásek měl soud za prokázané, že minimálně v měsíci prosinci 2024 žalovaní neodpracovali žádnou dobu pro žalobce, žalobce odvedl za každého žalovaného zálohu na zdravotní pojištění, neuhradil zálohu za sociální pojištění.29. Mezi účastníky byla sporná otázka, zda žalovaní v rozhodném období čerpali neplacené volno na základě dohody se žalobcem, anebo zda se jednalo o situaci, kdy žalobce neměl pro žalované práci a vznikla překážka v práci na straně zaměstnavatele. Soud se touto otázkou dále nezabýval, neboť její vyřešení nemohlo mít vliv na posouzení platnosti okamžitých zrušení pracovního poměru. Předmětem soudního přezkumu byl výlučně důvod uvedený v listinách o okamžitém zrušení pracovního poměru, tedy tvrzené neodvádění sociálního pojištění zaměstnavatelem. I pokud by byla prokázána verze skutkového děje tvrzená žalovanými, nemohlo by to změnit závěr o tom, že takto vymezený důvod nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 zákoníku práce.30. V § 56 odst. 1 zákoníku práce jsou důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru uvedeny taxativně, okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem proto nelze platně opřít o jiný důvod, byť by šlo o porušení povinností zaměstnavatele. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je přitom judikaturou Nejvyššího soudu chápáno jako sankce za porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci mzdu nebo její část; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4368/2018.31. Podle § 60 zákoníku práce musí být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. V soudním řízení proto lze posuzovat jen ten důvod a jen ty skutkové okolnosti, které byly v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru skutečně uvedeny; dodatečné rozšiřování, doplňování nebo nahrazování důvodu jinými tvrzeními je právně nepřípustné. Nejvyšší soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody rozvázání pracovního poměru a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1857/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1210/2004. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že vzhledem k tomu, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nelze dodatečně měnit, posuzuje se věc vždy jen ve vztahu k tomu jednání, které se na základě skutkového vymezení stalo důvodem tohoto zrušovacího projevu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5131/2017.32. V projednávané věci každý ze zaměstnanců (každý ze žalovaných) v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezil důvod tím, že zaměstnavatel za něj neodvedl sociální pojištění, a tento skutek podřadil pod § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Takto vymezený důvod však pod žádnou ze skutkových podstat uvedených v § 56 odst. 1 zákoníku práce nedopadá. Nejde o případ uvedený v § 56 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, ani o případ podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť toto ustanovení spojuje právo zaměstnance k okamžitému zrušení pracovního poměru výlučně s nevyplacením mzdy, platu, náhrady mzdy nebo platu anebo jejich části ve lhůtě 15 dnů po splatnosti. Mzda je podle § 109 odst. 2 zákoníku práce peněžitým plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Naproti tomu pojistné na sociální zabezpečení představuje zákonem stanovenou veřejnoprávní platbu, jejíž odvod zajišťuje zaměstnavatel způsobem stanoveným zvláštními právními předpisy. Neodvedení pojistného na sociální zabezpečení zaměstnavatelem nepředstavuje nevyplacení mzdy, platu ani jejich části ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Zákoník práce v § 147 odst. 1 písm. b) počítá s tím, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je položkou, kterou zaměstnavatel ze mzdy zaměstnance sráží a odvádí. Povinnost k odvodu pojistného je tedy samostatnou zákonnou povinností zaměstnavatele, jejíž porušení může zakládat jiné právní následky, avšak samo o sobě nepředstavuje nevyplacení mzdy nebo její části ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Pro závěr o naplnění tohoto ustanovení by muselo být tvrzeno a prokázáno, že zaměstnanci nebyla ve stanovené době vyplacena mzda, plat, náhrada mzdy nebo platu anebo jejich část. Takové skutkové vymezení však listina o okamžitém zrušení pracovního poměru neobsahuje.33. Jestliže tedy žalovaní rozvázali pracovní poměr okamžitým zrušením z důvodu, který zákon v § 56 odst. 1 zák. práce nepřipouští, jde o právní jednání neplatné. Na tomto závěru nemůže nic změnit případná následná argumentace zaměstnance, že jednání zaměstnavatele mělo mít dopad i do jeho mzdových nároků nebo že skutečným důvodem skončení pracovního poměru byly i jiné okolnosti. Taková tvrzení by představovala nepřípustnou dodatečnou změnu nebo rozšíření již uplatněného důvodu v rozporu s § 60 zákoníku práce. Nejvyšší soud ostatně opakovaně zdůraznil, že pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, která v rozhodné době nebyla projevena; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1210/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2297/2003.34. Soud nepřisvědčil námitce žalovaných, že významu a právním důsledkům okamžitého zrušení pracovního poměru dostatečně nerozuměli z důvodu nedostatečné znalosti českého jazyka a českého právního prostředí. Samotná skutečnost, že žalovaní jsou státními příslušníky Indie, bez dalšího neznamená, že by nebyli způsobilí činit pracovněprávní jednání nebo že by nenesli odpovědnost za obsah svého projevu vůle. Z tvrzení žalovaných vyplynulo, že se žalobcem běžně komunikovali v českém a anglickém jazyce a že před podáním okamžitého zrušení pracovního poměru vyhledali pomoc třetí osoby, kterou označili jako advokáta, případně pracovníka charitativní organizace poskytujícího poradenství. Obsah listin o okamžitém zrušení pracovního poměru tak nevznikl bez odborné pomoci, nýbrž za součinnosti osoby, kterou žalovaní sami považovali za způsobilou poskytnout jim právní radu. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že právní řád nestanoví zaměstnanci povinnost konzultovat ukončení pracovního poměru s advokátem či jinou osobou znalou práva. To platí stejně pro občany České republiky jako pro cizince. Rozhodne-li se však účastník pracovněprávního vztahu odbornou pomoc vyhledat a následně podle takto poskytnuté rady učinit konkrétní právní jednání, nemůže se zpravidla v následném soudním řízení dovolávat toho, že obsahu tohoto jednání nerozuměl pouze proto, že sám neznal příslušnou právní úpravu. Nadto soud považuje za podstatné, že obrana žalovaných je vnitřně rozporná. Na jedné straně totiž žalovaní v řízení tvrdí, že jejich okamžitá zrušení pracovního poměru jsou platná a vyvolala zamýšlené právní účinky spočívající ve skončení pracovního poměru. Na straně druhé se brání tím, že vzhledem ke své národnosti, jazykové vybavenosti a neznalosti českého právního řádu obsahu a právním důsledkům těchto listin ve skutečnosti nerozuměli. Taková tvrzení však vedle sebe nemohou obstát. Jestliže se žalovaní dovolávají platnosti učiněných právních jednání a odvozují od nich pro sebe příznivé právní následky, nemohou současně argumentovat tím, že jejich obsahu nerozuměli natolik, že by k němu nemělo být přihlíženo. Pokud by žalovaným byla skutečně poskytnuta nesprávná právní rada, nemohla by tato okolnost sama o sobě zpochybnit účinky jejich vlastního právního jednání vůči žalobci. Případné důsledky nesprávně poskytnuté rady by bylo možno posuzovat pouze ve vztahu mezi žalovanými a osobou, která jim takovou radu poskytla, například z hlediska odpovědnosti za vzniklou újmu. Nemohou však vést k závěru, že žalovaní nejsou vázáni obsahem okamžitých zrušení pracovního poměru, která podepsali, doručili žalobci a jejichž právních účinků se v tomto řízení sami dovolávají. Soud proto uvedenou obranu žalovaných nepovažuje za důvodnou.35. Soud proto uzavírá, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné každým ze zaměstnanců (žalovaných) je neplatné, neboť v něm uvedený důvod nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů uvedených v § 56 odst. 1 zákoníku práce a současně jej nelze v řízení dodatečně měnit ani doplňovat. Samotné neodvádění sociálního pojistného není důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Tento důvod vzniká jen tehdy, nebyla-li zaměstnanci ani do 15 dnů po splatnosti vyplacena mzda, plat, náhrada mzdy nebo jejich část. Odvod pojistného je přitom zákonnou povinností zaměstnavatele; odvádí i pojistné, jež hradí zaměstnanec a které mu sráží z příjmu. Neodvádění pojistného tedy může zakládat jiné následky pro zaměstnavatele, nikoli však bez dalšího uvedený pracovněprávní důvod k okamžitému zrušení.36. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobce uplatnil vůči každému ze tří žalovaných samostatný nárok na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Tyto nároky, ač projednané v jediném řízení, představují tři samostatné věci; každý z nich mohl být uplatněn samostatnou žalobou. Tarifní hodnota každého nároku činí podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu 65 000 Kč. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu se při spojení více věcí vychází ze součtu jejich tarifních hodnot, tedy z částky 195 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby proto činí podle § 7 advokátního tarifu 8 900 Kč. Tato sazba náleží za každý společný úkon právní služby advokáta žalobce; nelze ji násobit třemi.Náklady vůči každému ze žalovaných jsou představovány: odměnou advokáta za 7,5 úkonu právní služby po 8 900 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí věci, sepis žaloby, 3x ½ úkon za výzvu k plnění, vyjádření k odvolání, doplnění tvrzení, 2x účast u jednání soudu), tj. 66 750 Kč 8x režijním paušálem po 450 Kč dle § 13 vyhl. č. 177/96 Sb., tj. 3 600 Kč cestovným k jednání soudu osobním automobilem zn. BMW, , Anonymizováno, při průměrné spotřebě 8 l/100 km, ujetí 130 km k jednání z Kolína do Pardubic a zpět, ceně 34,70 Kč/l benzinu natural, sazbě základní náhrady 5,90 Kč/km, tj. 1 128 Kč k jednomu jednání, při účasti u dvou jednání tedy celkem 2 256 Kč náhradou za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. za 6 půlhodin po 150 Kč, tj. 900 Kč k jednomu jednání, při účasti u dvou jednání tedy celkem 1 800 Kč s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.Vzhledem k tomu, že žalovaní jsou samostatnými procesními společníky a podíl jejich účastenství na věci i řízení je stejný, soud rozdělil společné náklady mezi ně rovným dílem. Každý žalovaný je proto povinen nahradit žalobci jednu třetinu těchto nákladů; tj. každý 30 010,42 Kč, přičemž k této částce se připočte u každého z žalovaných ještě soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil každému ze žalovaných nahradit žalobci náklady řízení ve výši 32 010,42 Kč (výrok IV. – VI.).37. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.