Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky – původně celkem 112 365 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby a v důsledku toho částečném zastavení řízení usnesením ze dne 28. 8. 2026, č. j. 90 C 11/2026-97) na podkladě tvrzení, že s žalovanou uzavřela dne 18. 9. 2024 smlouvu č. , hodnota, (dále případně jen „Smlouva o úvěru“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr s úrokem 68,34 % ročně ve 48měsíčních splátkách po 6 124 Kč. Žalovaná dohodnuté podmínky splácení neplnila, dostala se do prodlení s úhradou splátek (v pořadí 17. a 18. splátky) a v důsledku toho vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 998 Kč a na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč. Současně došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 23. 4. 2026, kdy jistina a úrok (tzv. „nová jistina“) činila 107 631,93 Kč. Po zesplatnění žalovaná nic neuhradila. Dále bylo sjednáno, že v případě nezaplacení jistiny ke dni zesplatnění má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. Tuto pokutu vyčíslila ke dni podání žaloby dne 26. 5. 2026 v částce 3 336,53 Kč. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a požadovala zaplacení částky 98 112 Kč jako součet zbývající jistiny 92 057,26 Kč, zbývajících úroků ve výši 4 557 Kč (uvažovaného žalobkyní pouze v roční sazbě 20 %, oproti požadavku v žalobě 68,34 %, s argumentací o akceptaci aktuální judikatury ze strany žalobkyně), smluvní pokutou 998 Kč a částkou 400 Kč na nákladech vymáhání. Dále žalobkyně požadovala přepočtenou smluvní pokutu odvíjející se od sjednané sazby 0,1 %, a to nyní z nově žalobkyní uvažované dlužné jistiny 107 631,93 Kč.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, byla ochotna zaplatit jen 20 388 Kč jako rozdíl mezi přijatou částkou 100 000 Kč od žalobkyně a 13 splátkami, které žalovaná uhradila po 6 124 Kč ještě před zesplatněním úvěru. Žalovaná poukazovala na nepřiměřené nároky žalobkyně odvíjející se od nepřiměřených smluvních podmínek, na nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované, na nepřiměřeně vysoký úrok z úvěru, který byl žalobkyní uveden v adhezní verzi Smlouvy o úvěru, přičemž žalobkyně nemůže neúměrnost takového ujednání napravit částečným zpětvzetím žaloby.3. Z listinných důkazů, jejichž textový obsah byl mezi účastníky de facto nespornou skutkovou záležitostí, učinil soud dále uvedená zjištění.4. Návrhem žalované ze dne 18. 9. 2024, jeho dodatkem a jeho akceptací ze strany žalobkyně je prokázáno uzavření Smlouvy o úvěru. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 100 000 Kč a žalovaná se jej zavázala splácet v 48měsíčních splátkách po 6 124 Kč vždy k 17. dni v měsíci. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 68,34 % ročně. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátky o délce 30 dnů byla v čl. 6.1 Smlouvy sjednána smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, splatná vždy k 10. dni po jejím vzniku. Po zesplatnění úvěru právo na smluvní pokutu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut činí max. 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dále bylo v čl. 6.2 Smlouvy sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka. U každé splátky, se kterými se dlužník ocitne v prodlení o délce 15 dnů, činí výše nákladů 200 Kč a právo na zaplacení těchto nákladů vzniká u každé jednotlivé splátky vždy patnáctým dnem trvání prodlení s její úhradou. Splatnost nákladů byla sjednána vždy k 10. dni po jejich vzniku. Podle čl. 6.3 Smlouvy v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky nebo její části o délce 65 dnů dojde k automatickému zesplatnění úvěru a jistina, úroky, smluvní pokuty a náhrada nákladů se stávají okamžitě splatnými, přičemž úroky dosud nezaplacené se stávají součástí „nové“ jistiny, která je splatná v den zesplatnění. Podle čl. 6.5 Smlouvy jestliže nebude nová jistina uhrazena v den zesplatnění úvěru, vzniká dlužníkovi povinnost uhradit smluvní pokutu 0,1 % denně. Návrh byl ze strany žalované podepsán číselným kódem.5. Podle výpisu z účtu žalobkyně poukázala tato žalované dne 18. 9. 2024 na účet žalované , č. účtu, částku 1 Kč a variabilní symbol této platby použila žalovaná jako kód pro podpis smlouvy (viz odstavec výše).6. Oznámením žalobkyně ze dne 19. 9. 2024 bylo žalované sděleno akceptování jejího návrhu Smlouvy o úvěru, korespondence byla žalované zaslána do vlastních rukou na adresu jejího trvalého pobytu (viz záhlaví rozsudku), přičemž zásilka jí byla uložena k vyzvednutí 24. 9. 2024, když žalovaná pro vyzvednutí nepřistoupila. Spolu s akceptací návrhu Smlouvy o úvěru byl žalované poskytnut i splátkový kalendář o 48měsíčních splátkách od 17. 10. 2024 do 17. 9. 2028 po částce 6 124 Kč.7. V listině nazvané Hodnocení klienta ze dne 18. 9. 2024 žalovaná uvedla své příjmy 27 078 Kč a označila své měsíční výdaje 4 860 Kč na životní potřeby (označeno jako životní minimum), 4 621 Kč jako náklady na bydlení. Příjmy žalovaná doložila výpisy ze svého účtu č. , č. účtu, od odesílatele , Anonymizováno, , konkrétně za období od 9. 8. do 9. 10. 2024, přičemž v té době žalovaná inkasovala celkem 4 platby (za 3 měsíce) – 2x 31 137 Kč, 2x 25 296 Kč. Žalobkyně dále prověřila žalovanou v registru dlužníků s negativním výsledkem. Posouzení úvěruschopnosti dle názoru soudu žalobkyně provedla dostatečně, byť by bylo možné přitakat námitce žalované, že žalobkyně nezohlednila také náklady žalované na splácení dalšího úvěru poskytnutého žalobkyní žalované se splátkou přes 5 000 Kč měsíčně. I tak by zbývající prostředky žalované ke splácení úvěru dostačovaly, přičemž reálná schopnost žalované splácet předmětný úvěr jednoznačně vyplývala z toho, že provedla bez téměř jakéhokoli prodlení 13měsíčních splátek za sebou. Přitom posouzení úvěruschopnosti má úvěrující provádět k okamžiku před poskytnutím úvěru, tudíž mu nelze případně přičítat k tíži, pokud se následně poměry úvěrovaného změnily, tím spíše po celé řadě měsíců.8. Výpisem z účtu žalobkyně je prokázáno, že dne 18. 9. 2024 byla na účet č. , č. účtu, , který žalovaný uvedla v návrhu na uzavření smlouvy, převedena částka 100 000 Kč.9. Mezi účastníky bylo shodné tvrzení [§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] o tom, že žalovaná zaplatila 13 splátek po 6 124 Kč, konkrétně pak v rozmezí od 17. 10. 2024 do 21. 10. 2025, v převážné míře včas k 17. dni v měsíci, někdy dříve, v září a říjnu o 1 až 4 dny později.10. Výzvami ze dne 20. 3. a 17. 4. 2026 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost automatického zesplatnění v případě prodlení s úhradou delším než 65 dnů. Dopisem ze dne 23. 4. 2026 žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru ze Smlouvy o úvěru v důsledku prodlení se splátkou delším než 65 dnů a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě částky 92 057 Kč na původní jistině, 15 574,67 Kč na úroku z úvěru ke dni zesplatnění úvěru, na neuhrazených smluvních pokutách 998 Kč a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením částku 400 Kč.11. Dopisem ze dne 4. 5. 2026 byla žalovaná právní zástupkyní žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky s upozorněním na možnost podání soudní žaloby.12. Z dalších provedených důkazů nebyly zjištěny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.15. § Podle 580 odst. 1 o. z. právní jednání je neplatné, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. odst. 1 o. z.16. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy.17. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.18. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.19. Soud na základě skutkových tvrzení obsažených žalobě uzavřel, že žalobkyně uzavřela dne 18. 9. 2024 s žalovanou Smlouvu o úvěru a poskytla žalované úvěr ve výši 100 000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy žalované byl na její účet zaslán jedinečný kód, kterým následně vyjádřila svou vůli smlouvu uzavřít. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.20. Přestože je ujednání o výši smluvního úroku projevem volného ujednání smluvních stran a jeho maximální výše není zákonem upravena, není tato skutečnost překážkou pro posouzení, zda je ujednání o výši úroku v souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., neboť neúměrné zatížení dlužníka ve prospěch věřitele nelze společensky a spravedlivě akceptovat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, čj. , spisová značka, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Sestava , adresa, úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR – nové obchody – fixace 1 až 5 let") uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky cca 8-9 % ročně. Sjednaný úrok ve výši 68,34 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř devítinásobný úrok oproti obvyklému bankovnímu úroku považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud proto shledal, že úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a ujednání o něm je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , spisová značka, , dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.21. Ujednání o úroku je nedílnou obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. , spisová značka, , judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na ASPI). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. V daném případě si žalobkyně musí být nemravně vysokého úroku vědoma (tedy byla způsobilá rozpoznat nemravnost úroku včas ještě před uzavřením smlouvy) s ohledem na svou podnikatelskou praxi, stávající judikaturu i na množství zamítavých rozsudků, které byly vydány v řízení, v nichž byla účastníkem. Přesto i nadále ve svých smlouvách nemravný úrok požaduje, práci soudů ponechává bez povšimnutí a na úroku v nemravné výši trvala až do částečného zpětvzetí žaloby. Navíc si lze stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou celé řady zamítavých rozsudků, kdy soudy shledaly její úrok v rozporu s dobrými mravy, již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalované, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.25. Podle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odst. 2 téhož ustanovení neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.26. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.27. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.28. Protože žalobkyně na základě neplatně uzavřené úvěrové smlouvy poskytla žalované dne 18. 9. 2024 peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaná uhradila 79 612 Kč (13 x 6 124), je žalovaná povinna žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vrátit 20 388 Kč. Splatnost tohoto bezdůvodného obohacení nebyla účastnicemi sjednána, nepodává se ani z právní úpravy bezdůvodného obohacení, tudíž se musí posoudit v závislosti na výzvě věřitele (žalobkyně) ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně v řízení přes námitku žalované o tom, že žalobkyně neprokázala doručení výzvy k plnění do právní dispozice žalované, žádné důkazy o doručení, či alespoň odeslání výzvy z 23. 4. 2026 neoznačila. V řízení byla předložena pouze kopie obálky k zásilce o oznámení žalobkyně o akceptaci návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru, o němž oznámení o uložení zásilky bylo žalované vhozeno do poštovní schránky 24. 9. 2024. Proto soud vycházel z toho, že žalované byla výzva k plnění doručena až formou žaloby, kterou žalovaná převzala 26. 6. 2026. Dále soud považuje za přiměřenu lhůtu k plnění 1 týden – do 3. 7. 2026, tudíž až od 4. 7. 2026 je žalovaná v prodlení s vrácením obohacení v částce 20 388 Kč žalobkyni. V této části (jistina 20 388 Kč a úrok z prodlení z ní od uvedeného data a sazbě dle § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2013 Sb.) soud žalobě vyhověl, avšak ve zbytku ji výrokem II. zamítl včetně požadovaného úroku i splátek za sjednané pojistné.29. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 a § 155 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl v bod výrokové části rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.30. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odstavce 2 téhož ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.31. Žalobkyně se na počátku řízení domáhala zaplacení celkem 112 365 Kč, avšak v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (které je třeba podle § 146 odst. 2 písm. c) o. s. ř. považovat za procesní zavinění žalobkyně na zastavení řízení) a při částečném neúspěchu ve věci jí soud přisoudil na jistině jen 20 388 Kč, což představuje pouhých cca 18 % úspěchu ve věci. Naopak žalovaná se žalobě ubránila v rozsahu cca 82 %, tudíž právo na náhradu nákladů řízení soud přisoudil více úspěšné žalované v rozdílu uvedených hodnot, tj. v rozsahu 64 %.32. Náklady řízení žalované představují jednak náhradu hotových výdajů za 4 úkony obecného zmocněnce (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného vyjádření k žalobě, příprava na soudní jednání, účast u soudního jednání) ve výši po 450 Kč za 1 úkon (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. 39/13, sp. zn. II. ÚS 3394/16), tj. celkem 1 800 Kč. K tomu soud podotýká, že do nákladů řízení nebyly zahrnuty hotové výdaje 450 Kč z úkon v podobě „studia žaloby a připojených listin“, neboť toto zjevně muselo být zahrnuto do úkonu převzetí a příprava zastoupení, pokud by tomu tak nebylo, představoval by první úkon jen formální podpis plné moci, bez toho, že by se obecný zmocněnec mohl rozhodnout o tom, v jaké věci vůbec je ochoten a schopen pověření žalované k zastoupení přijmout. Dále do nákladů řízení přísluší náhrada cestovních výdajů 2 158,31 Kč za cestu obecným zmocněncem k jednání osobním vozidlem , Anonymizováno, – celková vzdálenost 246 km, spotřeba PHM 6,4 litrů/100 km, cena PHM 44,90 Kč za 1 litr, a konečně sazba základní náhrady za 1 km jízdy dle § 157 odst. 4 zákoníku práce a § 1 písm. a) vyhl. č. 573/2025 Sb. – 5,90 Kč. Pokud celkové náklady řízení žalované za zastoupení obecným zmocněncem dosáhly částky určené soudem 3 958,31 Kč, pak 64 % z toho představuje částku (po zaokrouhlení na desítky haléřů) částku 2 533,30 Kč. Podle § 149 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů, byť jde o náklady vynaložené obecným zmocněncem (zejm. jízdném) zaplatit přímo žalované.33. Lhůta k plnění předmětu řízení byla žalované stanovena formou splátek, jak požadovala žalovaná a žalobkyně proti tomu nijak nebrojila. Současně však byla stanovena tzv. ztráty výhody splátek, což znamená, že v případě prodlení žalované, byť jen s jednou splátkou, se může žalobkyně domáhat splatnosti celého dluhu najednou.34. Naopak vůči žalobkyni byla lhůta k plnění povinnosti k náhradě nákladů řízení stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalobkyně ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdila) žádné relevantní důvody.