Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 6. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 30 885 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 20. 12. 2024 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč převodem na její bankovní účet, a to platbou ze dne 20. 12. 2024. Žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit ve třech měsíčních splátkách do 23. 3. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč. Žalovaná však ničeho neuhradila. Žalobkyně vedle jistiny zápůjčky a poplatku požaduje i zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 885 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Na výzvu soudu, aby sdělila a doložila, jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované, žalobkyně v podání ze dne 28. 7. 2026 uvedla, že k této okolnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a že je srozuměna s tím, že jí bude přiznáno pouze bezdůvodné obohacení.2. Žalovaná se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřila.3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a o. s. ř. Vzhledem k obsahu žaloby a povaze projednávaného sporu je totiž možno učinit závěr, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), žalovaná pak ve stanovené lhůtě nijak nereagovala na výzvu soudu ke sdělení, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. Soud proto souhlas žalované s rozhodnutím bez nařízení jednání předpokládal.4. Ze smlouvy o zápůjčce, která byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dne 20. 12. 2024, soud zjistil, že žalobkyně touto smlouvu poskytla žalované zápůjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ve třech měsíčních splátkách do 23. 3. 2025. Ve smlouvě byla sjednána výše nákladů žalobkyně na vymáhání případných pohledávek.5. Ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 7. 8. 2026 soud zjistil, že žalovaná je majitelem účtu č. , č. účtu, a že na tento účet byla dne 20. 12. 2024 připsána platba od žalobkyně ve výši 15 000 Kč.6. Z upomínek ze dne 23. 1. 2025, 3. 2. 2025, 22. 2. 2025 a 3. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky.7. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 1. 2026 a z přiloženého podacího lístku soud zjistil, že zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu z předmětné smlouvy a téhož dne tuto výzvu odeslala žalované.8. Z ostatních předložených listinných důkazů soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti.9. Na podkladě těchto listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Žalobkyně na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené 20. 12. 2024 poskytla žalované částku 15 000 Kč převodem na její bankovní účet. Žalovaná se ve smlouvě zavázala tuto částku splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ve třech měsíčních splátkách do 23. 3. 2025. Žalobkyně neměla při posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy k dispozici údaje o příjmech a výdajích žalované. Poté, co byla opakovaně vyzývána ke splacení dluhu, byla žalovaná k úhradě dlužné částky vyzvána i předžalobní výzvou zaslanou prostřednictvím zástupkyně žalobkyně.10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce, která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).11. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel spotřebitelského úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.13. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované finanční prostředky poskytnuty, je neplatná. Závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá ze zjištění, že žalobkyně před uzavřením této smlouvy nedostála svým povinnostem vyplývajícím z § 86 ZSÚ, neboť nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (úvěruschopnost). To je zcela zjevné z předložených listinných důkazů, ve kterých není jediná zmínka o zkoumání finanční situace žalované, i z vyjádření žalobkyně, která na výzvu soudu, aby sdělila a doložila, jakým konkrétním způsobem svoji zákonnou povinnost splnila, uvedla, že k této okolnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a že je srozuměna s tím, že jí bude přiznáno pouze bezdůvodné obohacení. Soud proto uzavřel, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, a to způsobem uvedeným v § 86 ZSÚ. Sankcí za takové porušení povinnosti je podle § 87 odst. 1 věta první a druhá téhož zákona neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.17. Jelikož žalované byly poskytnuty finanční prostředky na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, vznikla jí podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinnost vrátit poskytovateli úvěru toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem.18. Vzhledem k tomu, že z předložených listinných důkazů nevyplývá, že žalovaná z titulu neplatně sjednaného spotřebitelského úvěru něčeho plnila, a takové plnění netvrdila ani žalovaná, která v řízení zůstala pasivní, vycházel soud z toho, že výši poskytnuté jistiny zápůjčky není možné ponížit o žádné plnění ze strany žalované. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).19. Ve zbývající části, tedy co do částky 15 885 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 24 000 Kč od 24. 3. 2025 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství (zákonný úrok z prodlení), a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaná se tak doposud nemohla ocitnout v prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nebo např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Co 343/2024).20. Pokud jde o náklady řízení, předmětem řízení byl nárok na zaplacení 30 885 Kč s příslušenstvím, které, tak jak je žalobkyně požadovala, činilo ke dni rozhodnutí soudu cca 6 100 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 15 000 Kč, naopak co do částky 15 885 Kč a příslušenství byla žaloba zamítnuta. V řízení tak byla procesně úspěšnější žalovaná, jejíž úspěch přesahoval její neúspěch. Jelikož však žalované, která v řízení zůstala zcela pasivní, žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.