Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 20 921 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , (dále jen „právní předchůdce žalobce“) uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, kterou poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, . Pohledávka žalobce se skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč a poplatku za sjednání úvěru ve výši 10 921 Kč, který byl splatný dne , datum, . Žalovaný neuhradil na svůj dluh žádnou částku. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. Pokud by soud neměl nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požadoval žalobce žalovanou částku jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dále žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného provedenou lustrací ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI atd). Žalobce v podané žalobě souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání.2. Soud zaslal žalovanému výzvu, aby se ve smyslu § 114a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyjádřil k žalobě a dále, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci soudem rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené době nevyjádří, má se za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Tuto výzvu si však žalovaný ve lhůtě 10 dnů od jejího uložení nevyzvedl, a proto se písemnost podle § 49 odst. 4 o. s. ř. považuje za doručenou posledním dnem této lhůty, tedy , datum, . Následně byla dne , datum, výzva vložena do schránky žalovaného. Protože výzva byla žalovanému doručena fikcí, jak je uvedeno shora a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, má se za to v souladu s poučením podle § 101 odst. 4 o.s.ř., že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání taktéž souhlasí.3. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobcem.4. Soud má za prokázané, že mezi společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu 30 dnů do , datum, , když poplatek za sjednání úvěru byl v případě řádného splacení úvěru sjednán ve výši 4 171 Kč a v případě prodlení s vrácením úvěru ve výši 10 921 Kč. Úroková sazba byla ve smlouvě uvedena ve výši 40 % ročně a RPSN 9 202,6 % ročně. Ze zprávy , právnická osoba, . má soud za prokázané, že na účet žalovaného byla poukázána platba 10 000 Kč dne , datum, . Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobci. Žalovaný byl upomínán k úhradě právním zástupcem žalobce dne , datum, .5. Usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, vyzval soud žalobce k označení a doložení důkazů ohledně jeho tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při poskytování předmětného úvěru. Žalobce však na tuto výzvu nereagoval a neoznačil a nedoložil žádné důkazy.6. Z veřejně dostupné databáze ČNB soud zjistil, že úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu činila v říjnu 2024, tj. v době uzavření smlouvy, průměrně 7,18 % ročně.7. Podle ustanovení § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), věřitel může celou pohledávku, nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).8. Podle § 1880 odst. 1 o.z., postoupením pohledávky nabývá postupník také i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.9. V řízení žalobce smlouvou o postoupení pohledávek prokázal, že je ve sporu aktivně legitimován.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“)se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).13. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr na 30 dnů ve výši 10 000 Kč, když žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit poplatek za sjednání úvěru v případě řádného splacení úvěru ve výši 4 171 Kč a v případě prodlení s vrácením úvěru ve výši 10 921 Kč. Tento poplatek za sjednání úvěru dle názoru soudu nepředstavuje nic jiného než úroky, tj. úplatu za poskytnutí peněz. Uvedený úrok ve výši 40 % ročně, tak ve skutečnosti představuje úrok ve výši 1 329 % ročně a jde dle § 580 o. z. o ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy, tj. říjnu 2024, činila dle statistiky ČNB úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu průměrně 7,18 % ročně. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, tj. 21,54 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Částka, která měla být zaplacena v souvislosti s poskytnutým úvěrem, nebyla sjednána transparentně a byla sjednána ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními institucemi. Posuzovaná smlouva o úvěru je jednáním, které se příčí dobrým mravům, kdy obsah spotřebitelské smlouvy vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou ochranu. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, soud tedy shledal celou uzavřenou smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z.15. V daném případě žalobce ani na výzvu soudu neoznačil a nedoložil žádné důkazy, ze kterých by bylo možné dokázat tvrzení uvedené v žalobě, že při uzavírání smlouvy o úvěru zkoumal právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru tedy žalobce neunesl důkazní břemeno. Smlouva o úvěru je proto neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.16. Jelikož soud posoudil smlouvu o úvěru jako neplatné právní jednání, může se žalobce domáhat poskytnutých peněžních prostředků jako bezdůvodného obohacení z titulu plnění bez právního důvodu. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný neuhradil na tuto částku nic. Soud proto žalobě vyhověl ohledně nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, se uvádí, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Soud současně nemá k dispozici žádné konkrétní a aktuální údaje o příjmu žalovaného, jeho výdajích, vyživovacích povinnostech ani dalších sociálních a majetkových poměrech, z nichž by bylo možno učinit individualizovaný závěr o jeho možnostech splácet poskytnutou jistinu a soud tak pro absenci jakýchkoli skutkových podkladů nemohl určit dobu plnění podle konkrétních osobních a majetkových poměrů žalovaného jinak, než stanovením lhůty k plnění, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.17. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku může žalobci vzniknout teprve od okamžiku, kdy se žalovaný dostane do prodlení s vrácením jistiny ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru; výzva věřitele k vrácení jistiny z neplatné smlouvy sama o sobě prodlení nezakládá, srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, . Za tohoto stavu nelze dovodit, že by se žalovaný dostal do prodlení již před vydáním rozhodnutí soudu, ale naopak prodlení žalovaného doposud nenastalo. Žalobci tak může vzniknout právo na zákonný úrok z prodlení teprve od prvního dne následujícího po (případném) marném uplynutí lhůty k plnění určené ve výroku I tohoto rozsudku. Ve zbývající části soud s ohledem na shora uvedené závěry žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.18. O povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto podle zákona o soudních poplatcích. Předmětem řízení bylo peněžité plnění ve výši 20 921 Kč. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení proto činí podle položky 1 sazebníku částku 1 047 Kč. Protože žalobce za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu již zaplatil 838 Kč a elektronický platební rozkaz nebyl vydán z důvodu, že nároku žalobce nebylo možné v plné výši vyhovět, přičemž soud v řízení pokračuje, bylo třeba žalobci doměřit poplatek do výše poplatku podle položky 1 sazebníku, tedy částku 209 Kč.19. O nákladech řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce se domáhal zaplacení částky 20 921 Kč, přičemž mu byla přiznána částka 10 000 Kč. Ve věci tak měl úspěch v rozsahu 48 %, zatímco žalovaný v rozsahu 52 %. Žalovanému by proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náležela náhrada nákladů řízení odpovídající jeho čistému úspěchu, tj. v rozsahu 4 %, žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly.