Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 18 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 4. 7. 2024 do zaplacení. Tvrdil, že původní věřitel , Anonymizováno, , právnická osoba, . poskytl žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 16. 5. 2024 částku 12 500 Kč. Po prodloužení splatnosti do 3. 7. 2024 mělo být vedle jistiny uhrazeno , částka, jako poplatek za poskytnutí úvěru a 369,86 Kč jako smluvní úrok. Pohledávka byla po dvou postoupeních převedena na žalobce.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, údaje o svých aktuálních příjmových, majetkových a sociálních poměrech soudu neposkytl.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z provedených listinných důkazů, a to ze smluvní dokumentace, potvrzení o provedení transakce, výpisu z účtu žalovaného, dodatku ke smlouvě, záznamu o posouzení úvěruschopnosti a vyjádření žalobce, soud zjistil, že původní věřitel dne 16. 5. 2024 převedl žalovanému částku 12 500 Kč, přičemž k datu dodatku ze dne 18. 6. 2024 byla evidována nesplacená jistina 12 497,35 Kč a nebylo tvrzeno ani prokázáno její další snížení; splatnost byla prodloužena do 3. 7. 2024 za poplatek 5 250,14 Kč a úrok 369,86 Kč, celkem tedy mělo být vedle jistiny uhrazeno dalších 5 620 Kč, avšak při uvedené RPSN 6 336,26 % a výpůjční úrokové sazbě 36 % denně, přičemž ze záznamu o posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že poskytovatel vycházel z příjmu žalovaného 21 376 Kč a výdajů 13 400 Kč, sám vypočetl maximální možnou výši úvěru pouze na 7 178,40 Kč, přesto poskytl úvěr 12 500 Kč, aniž by žalobce doložil konkrétní výsledky dalších kontrol úvěruschopnosti.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru a úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení posuzuje zejména příjmy, výdaje, majetek, závazky a způsob plnění dosavadních dluhů.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.7. Soud uzavřel, že původní věřitel porušil povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Nešlo pouze o nedostatečně doložené formální prověření. Poskytovatel úvěr poskytl v částce výrazně převyšující maximální výši 7 178,40 Kč, která vyplynula z jeho vlastního výpočtu. Souhlas žalovaného s přístupem do registrů neprokazuje, že údaje byly skutečně získány, ověřeny a náležitě vyhodnoceny. Žalobce přitom přes výzvu soudu další důkazy nenavrhl. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná a žalobci nepřísluší smluvní poplatek ani smluvní úrok. Nezávisle na uvedeném nemohlo obstát ani ujednání o ceně prodloužení závazku. Požadavek na zaplacení 5 620 Kč za prodloužení povinnosti vrátit 12 497,35 Kč o pouhých 15 dnů představuje zjevný a ničím rozumným neodůvodněný nepoměr vzájemných plnění. Takové ujednání se ve spotřebitelském vztahu příčí dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tento závěr je však podpůrný, neboť neplatnost smlouvy jako celku již plyne z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalovaný získal přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy majetkový prospěch, který je povinen vydat podle § 2991 odst. 1 a § 2993 občanského zákoníku. Prokázána byla nevrácená jistina 12 497,35 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Rozdíl mezi žalovanou částkou 18 120 Kč a přiznanou částkou 12 497,35 Kč činí 5 622,65 Kč; v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Zamítnutá částka zahrnuje uplatněný poplatek 5 250,14 Kč, smluvní úrok 369,86 Kč a částku 2,65 Kč, o niž již byla jistina podle dodatku snížena.8. K době plnění soud vycházel z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, je na spotřebiteli, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, z nichž dovozuje, že jistinu nemůže vrátit v běžné době. Žalovaný taková tvrzení neuplatnil a soudu neposkytl součinnost ke zjištění svých aktuálních poměrů. Nebyl proto důvod určit splátky ani delší dobu plnění. Soud stanovil běžnou lhůtu tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Předžalobní výzva byla odeslána dne 21. 8. 2025 a poskytovala žalovanému třídenní lhůtu k plnění. Při použití domněnky dojití podle § 573 občanského zákoníku došla žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tedy 26. 8. 2025; lhůta k plnění uplynula 29. 8. 2025. Do prodlení se žalovaný dostal dne 30. 8. 2025. Podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá zákonný úrok z prodlení repo sazbě stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž prodlení vzniklo, zvýšené o osm procentních bodů. K 1. 7. 2025 činila repo sazba 3,5 %, proto žalobci náleží úrok z prodlení 11,5 % ročně od 30. 8. 2025 pouze z přiznané částky 12 497,35 Kč. Žalobce požadoval úrok z prodlení 12,75 % ročně z celé částky 18 120 Kč již od 4. 7. 2024. Proto soud přesně zamítl: a) úrok 12,75 % ročně z 18 120 Kč od 4. 7. 2024 do 29. 8. 2025, kdy žalovaný ještě nebyl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení; b) rozdíl 1,25 procentního bodu mezi požadovanou a přiznanou sazbou z částky 12 497,35 Kč od 30. 8. 2025 do zaplacení; a c) celý požadovaný úrok 12,75 % ročně ze zamítnuté částky 5 622,65 Kč od 30. 8. 2025 do zaplacení. Tím je zamítnuté příslušenství ve výroku II vymezeno beze zbytku.9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl úspěšný ohledně 12 497,35 Kč z 18 120 Kč, tedy v 68,97 %, žalovaný v 31,03 %; čistý úspěch žalobce činí 37,94 %. Proto má žalobce právo na náhradu 37,94 % účelně vynaložených nákladů. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který žalobce opakovaně uplatňuje ve skutkově a právně obdobných věcech, a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby proto náleží podle § 14b odst. 1 písm. a) až c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odměna 3 × 400 Kč. Za písemné vyjádření ze dne 22. 7. 2026 náleží podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu odměna 1 860 Kč. Dále náleží čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, DPH 21 % z odměny a paušálních náhrad a zaplacený soudní poplatek 800 Kč. Celkové náklady činí 6 680,60 Kč; 37,94 % představuje po zaokrouhlení 2 535 Kč.10. Lhůty pro zaplacení stanovené v tomto rozsudku byly stanoveny dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.