Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky 19 657 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne , datum, přes internetové stránky , Anonymizováno, smlouvu o zápůjčce, na základě, které mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu zápůjček vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 681 Kč do , datum, . Žalovaný však nezaplatil ničeho. Byl proto 5x písemně upomenut, za což žalobce požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč celkem. Dále žalobce požadoval smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (jistiny) ve výši 11 000 Kč, a to od , datum, (den následující po splatnosti zápůjčky) do , datum, (podání žaloby), tedy částku 3 476 Kč. Žalovaný byl písemně vyzván k zaplacení před podáním žaloby, avšak ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. V souladu s tímto ustanovením soud jednal v nepřítomnosti žalovaného dne , datum, , neboť žalovaný se k jednání řádně nedostavil bez omluvy, i když byl řádně předvolán.4. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav:5. Žalovaný přes internet požádal žalobce o poskytnutí zápůjčky celkem o 11 000 Kč (smlouva o zápůjčce, dodatek). Žalobce žalovanému částku 11 000 Kč poskytl, a to dne , datum, (výpis z účtu žalovaného). Žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení (5 písemných upomínek), naposledy pak předžalobní výzvou před podáním žaloby (výzva zástupce žalobce). Žalobce netvrdil a nedoložil nic, co by svědčilo o tom, že před poskytnutím zápůjčky žalovanému prověřil, zda bude žalovaný schopen zápůjčku splácet.6. Soud má tedy za prokázané, že smlouva o zápůjčce byly uzavřeny a že žalobce žalovanému částku celkem 11 000 Kč v souladu se smlouvou poskytl.7. Soud vychází z toho, že žalovaný na zápůjčku ničeho nezaplatil (žalovaný netvrdil, že by něco zaplatil).8. Právně soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 odst. 1 NOZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 NOZ), podle níž byla úvěrující (žalobce) povinen poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovanému) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 NOZ), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 NOZ). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena, když dlužnou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný však v daném případě vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o úvěru a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.14. Žalobce tak byl povinen posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného – spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posouzení schopnosti splácet úvěr je závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).15. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.16. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalobce před poskytnutím úvěru řádně neposuzoval schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splatit.17. Jelikož soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru neposoudil schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí podle § 86 ZSÚ, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 NOZ ve spojení s § 588 NOZ. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. O uvedené skutečnosti svědčí rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ, podle něhož poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Poněvadž je smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, posoudil soud právní vztah mezi žalobcem a žalovaným jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. NOZ, jelikož žalobce přenechal obohacenému žalovanému bez právního důvodu částku 11 000 Kč.19. Protože smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně, když žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 11 000 Kč, má žalobce nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši. Protože žalovaný ničeho nezaplatil (nic jiného netvrdil a neprokazoval), soud mu výrokem I. uložil zaplatit právě tuto částku.20. Protože soud shledal uzavřenou smlouvu o úvěru neplatnou z důvodů shora uvedených a nárok žalobce byl posuzován dle zásad bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. NOZ), nevznikl žalobci nárok na žalobou uplatněnou smluvní pokutu a poplatek a náklady na vymáhání, soudu nezbylo než žalobu co do těchto částek výrokem II. zamítnout.21. Dle § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ je dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Pokud je mezi účastníky spor o to, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.22. Z toho tedy vyplývá, že zákon lhůtu splatnosti nestanoví a pokud nedojde k dohodě mezi věřitelem a dlužníkem o splacení (příp. faktickému splacení dlužníkem tak, že je s tím věřitel spokojen), musí určit dobu splatnosti soud. V této věci soud shledal, že za přiměřenou lhůtu lze považovat zákonnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný ničeho sám neuvedl, neboť byl po celou dobu řízení zcela pasivní.23. Vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastane až ve lhůtě stanovené soudem, tedy dluh dosud není splatný, není žalovaný dosud v prodlení a nevznikla mu povinnost hradit žalobci úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 NOZ). Nárok na zaplacení úroku z prodlení proto také není důvodný, proto byl také výrokem II. zamítnut. Tento právní názor je v souladu s názorem Krajského soudu v , adresa, vyjádřeným v rozhodnutí č.j. , spisová značka, .24. Vzhledem k výše uvedenému tak soud žalovanému uložil zaplatit žalobci jen dlužnou jistinu ve výši 11 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je v zásadě shodný, když zamítnuté příslušenství je nutno kapitalizovat ke dni vyhlášení rozsudku, proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku a náklady řízení žádnému z účastníků nepřiznal.