Předmětem řízení v této věci je zaplacení shora uvedené částky se zákonným úrokem z prodlení z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřeného mezi žalobkyní a žalovaným dne (neuvedeno) a smluvní pokuty. Dle žalobních tvrzení na základě uzavřené smlouvy na dálku prostřednictvím internetových stránek , název, poskytla žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši , částka, s možností postupného čerpání, a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu příslušenstvím formou denních splátek ve výši 1,07 % z vyplacených „tranší“ spolu s poplatkem 1,99% z vyplacené „tranše“. Žalovaný čerpal úvěr ve výši , částka, dne , datum, vyplacením na bankovní účet, ale jelikož řádně nesplácel sjednanými splátkami, žalobce vypověděl smlouvu dne , datum, . K uvedenému dni měl být žalobní nárok ve výši , částka, (sestávající z nesplacené jistiny ve výši , částka, , poplatku za vyplacení tranší ve výši , částka, , smluvní úrok ve výši , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, za 90 denní (neuvedené) období. Dále požadoval zákonný úrok z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Ke kontrole úvěruschopnosti žalobce uvedl obecně jakým způsobem může eventuálně postupovat, s tím, že zjistil z tvrzení žalovaného, že jeho příjem je v ověřené výši , částka, , a dále lustrací v tzv. registrech (CNCB, IR, CEE), což ovšem nedoložil, a na dodatečnou výzvu soudu žalobní tvrzení ani důkazy, kterých se dovolával, nedoplnil. Dále navrhl, pokud soud nebude mít smlouvu za řádně uzavřenou, aby byl přiznán nárok z bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil nijak.3. Soud nařídil jednání k projednání žaloby na den , datum, , ke kterému se žalobce ani žalovaný nedostavili, žalobce se omluvil, aniž by požadoval odročení jednání, a žalovaný se neomluvil, ani nepožadoval odročení jednání, proto soud věc projednal bez přítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu.4. Soud se shora uvedených skutečností zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla prostřednictvím prostředků na dálku na internetových stránkách , název, sepsána dne , datum, listina nazvaná smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byla žalovanému vyplacena bezhotovostně částka ve výši , částka, . Mělo jít o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši až , částka, , který mohl být čerpán postupně až do dne , datum, , a žalovaný měl úvěr splatit spolu s dalšími poplatky prostřednictvím denních splátek (první splátka splatná dne , datum, ) vždy ve výši uvedené v tzv. klientské sekci na internetových stránkách žalobce spolu s úrokem 1,066 % denně (tj. cca 389 % ročně), až do celkové splatnosti úvěru , datum, (zjištěno z listin: přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru z , datum, + údaje o poskytovateli + vop + sazebník + předpis denních splátek). Žalobce však neprokázal, že před uzavřením úvěru ověřil údaje sdělené žalovaným především ohledně jeho příjmů ve výši (tvrzených) , částka, , natož uvedených v přiložených listinách ve výši , částka, (ne/zjištěno z listin: tzv. autorizace ověření totožnosti, výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . (č. , hodnota, ), obecné principy posuzování a filozofie tzv. identifikované příjmy), a to ani na dodatečnou výzvu soudu, a k nařízenému jednání se nedostavil, proto nemohl být poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žalovaný nicméně poskytnutou částku ve výši , částka, nevrátil, a to ani na výzvu žalobkyně k zaplacení celé dlužné částky emailem ze dne , datum, (zjištěno z listiny , název, se zesplatněním (výpovědí) smlouvy a výzvou ze dne , datum, ), ani výzvě zástupce z řad advokátů, která byla žalovanému odeslána dne , datum, (zjištěno z listiny výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, a podací lístek ze dne , datum, ).5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.6. Podle § 2395 NOZ se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 580 odst. 1 NOZ je nepatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o.z., na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace od spotřebitele vyžádala natož ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.11. Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady , spisová značka, ze dne , datum, , a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci , spisová značka, , název, proti , jméno FO, a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady , spisová značka, byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. , spisová značka, řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. , spisová značka, , jakož i odvolacího soudu (např. č. j. , spisová značka, -39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).12. Žalobkyně v žalobě sice uvedla, že řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, tuto skutečnost však řádně neprokazuje. Žalobkyně tak nemohla vědět, jakými příjmy žalovaný v době poskytnutí úvěru skutečně disponuje. Pokud jde o výdaje žalovaného, jejich přezkum nebyl žádným způsobem doložen a z důkazů nevyplývá, že by žalobkyně po žalovaném jejich doložení požadovala. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 NOZ pro rozpor se zákonem. Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne , datum, Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.13. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Pokud jde o jistinu samotnou, tedy částku poskytnutou žalovanému ve výši , částka, , dospěl soud k závěru, že se žalovaný v této výši na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto v souladu s § 2991 odst. 1, 2 NOZ má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, a s přihlédnutím k § 87 odst. 1 ZSÚ soud nemá žádné informace o možnostech žalované osoby vrátit bezdůvodné obohacení, vychází soud z toho, že podle § 1958 odst. 2 o.z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Od následujícího dne výzvy je tak žalovaná v prodlení (§ 1968 o.z.) a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. shora). Soud proto žalované uložil uhradit žalobkyni vedle dlužné částky (, částka, ; k tomu srov. skutková zjištění shora) i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne doručení výzvy (email ze dne , datum, – srov shora). Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl (bod I. výroku), a naopak v rozsahu ostatních uplatněných nároků z neplatné smlouvy zamítl (bod II. výroku).14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když poměrně úspěšnější v řízení byla strana žalovaná, ovšem z obsahu spisu se nepodává, že by jí jakékoli náklady vznikly.