11 Tz 12/2007 – Nejvyšší soud

11 Tz 12/2007 ČESKÁ   REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. května 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 To 365/2004, ve prospěch obviněného T. Ž. a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř.  t a k t o : Pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 To 365/2004 a v řízení, které mu předcházelo,  b y l   p o r u š e n   z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které napadenému usnesení předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v neprospěch obviněného T. Ž. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 To 365/2004, jakož i usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 25 Nt 1303/2003  s e   z r u š u j í . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O d ů v o d n ě n í  : Rozsudkem Odvolacího soudu v Borgartingu, Norské království, ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 99–01038 M/01, který nabyl právní moci ve spojení s rozhodnutím Výboru pro prozatímní odvolání při Nejvyšším soudu Norského království ze dne 28. 3. 2000, byl obviněný T. Ž. uznán vinným trestným činem protiprávního dovozu narkotik podle oddílu 162, § 1, § 3 věta první, § 5 trestního zákoníku Norského království a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání patnácti let. Citovaný rozsudek byl uznán na území České republiky rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 11 Tcu 160/2002, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 3 Nt 361/2003 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 3 To 80/2003, bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného vykonat zbytek trestu uloženého mu norským soudem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Obviněný se nacházel v období od 3. 12. 1997 do 19. 5. 2003 ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody v Norském království. Poté byl předán k výkonu zbytku trestu odnětí svobody do České republiky. Dne 16. 12. 2003 byl doručen Okresnímu soudu v Jičíně návrh obviněného podle § 39b tr. zák. na přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 25 Nt 1303/2003, byla podle § 39b odst. 2, 6 tr. zák. citovaná žádost obviněného zamítnuta. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Jičíně podal obviněný stížnost, na jejímž podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud stížnostní, usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 To 365/2004 tak, že stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce, dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Jičíně dne 11. 10. 2004. Na podkladě tohoto dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, usnesením ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 11/2005 tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Ministr spravedlnosti podal dne 2. 2. 2007 podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného T. Ž. Tato stížnost pro porušení zákona byla doručena Nejvyššímu soudu České republiky dne 7. 2. 2007. Ministr spravedlnosti ve svém opravném prostředku předně namítl, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v předcházejícím řízení byl porušen zákon rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k § 39b odst. 2, 6 tr. zák. K tomu ministr spravedlnosti dále uvedl, že Okresní soud v Jičíně pochybil, když v rámci svého rozhodování nepřihlédl k chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Norském království. Pokud potvrzení o chování obviněného, jenž sám obviněný předložil soudu, vzbuzovalo pochybnosti o jeho úplnosti, měl podle názoru ministra spravedlnosti Okresní soud v Jičíně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. vyžádat doplnění hodnocení postupem podle čl. 3 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (publikována pod č. 550/1992 Sb.). Teprve na základě takto doplněných podkladů mohl Okresní soud v Jičíně učinit, podle mínění ministra spravedlnosti, spolehlivý závěr o důvodnosti žádosti obviněného T. Ž. Hodnocení Věznice ve V. nemohlo samo o sobě posloužit jako způsobilý podklad pro rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně. Krajský soud v Hradci Králové pak, podle názoru ministra spravedlnosti, porušil zákon tím, že v rozporu s přezkumnou povinností danou mu § 147 odst. 1 tr. ř., pochybení Okresního soudu v Jičíně nenapravil a stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k uvedenému navrhl ministr spravedlnosti, aby Nejvyšší soud České republiky: 1. podle § 268 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl v neprospěch obviněného porušen zákon ve shora uvedených ustanoveních, 2. podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Jičíně zrušil, a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 3. a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Dne 18. 5. 2007 bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno podání obviněného T. Ž., označené jako písemné vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, v němž jmenovaný uvedl některé okolnosti jeho předání k výkonu zbytku trestu odnětí svobody do České republiky. Zejména uvedl, že ze strany českých soudů dochází v jeho případě k porušování Úmluvy o předávání odsouzených osob, když tato úmluva zaručuje, že se podmínky výkonu trestu nezhorší a výměra trestu nebude delší, než ta, která byla uložena v odsuzujícím státě. Tato záruka však podle názoru obviněného nebyla ze strany českých soudů dodržena. K samotné stížnosti pro porušení zákona obviněný uvedl, že se s ní plně ztotožňuje. Závěrem svého podání pak konstatoval, že byl dne 22. 3. 2007 na vlastní žádost přeřazen Okresním soudem v Šumperku do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu nyní podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i jim předcházející řízení, a dospěl k následujícím závěrům: Předně je třeba připomenout, že podle § 39b odst. 1 tr. ř., může soud  během výkonu trestu odnětí svobody rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu, který se od věznice, v níž dosud odsouzený trest vykonává, může lišit o jeden stupeň. Podle odst. 2 citovaného ustanovení rozhodne soud o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Podle odst. 6 citovaného ustanovení platí, že na návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem; to neplatí pro odsouzeného, kterému byl uložen trest na doživotí a vykonává jej ve věznici se zvýšenou ostrahou. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost [písm. a)], a řízení předcházející napadenému usnesení [písm. b)]. Podle § 148 odst. 1 písm. c) nadřízený orgán zamítne stížnost není–li důvodná. Ustan