11 Tz 35/2012 — Nejvyšší soud

11 Tz 35/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 8. 2012 Spisová značka:11 Tz 35/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:11.TZ.35.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Uznání a výkon cizozemských rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 451 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tz 35/2012-49ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 270 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto: I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst.3, § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného M. K. II. K odvolání obviněného se výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, v bodě I. doplňuje tak, že citovaný cizozemský rozsudek se uznává také na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a čl. 3 odst. 1, 2 jejího Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.), přičemž trestných činů, jejichž zákonné pojmenování je uvedeno v doplňovaném rozsudku, se dopustil tím, že částečně sám, částečně za vědomé a chtěné spolupráce s dalšími osobami na území Rakouské republiky (ve F., K., G. a S.) v noci z 1. 11. na 2. 11. 2003 odcizil dvě motorová vozidla v celkové hodnotě 88.876,05 EUR, a k dalším dvěma vozidlům odcizil tabulky s poznávací značkou, dále v noci z 11. 4. na 12. 4. 2004 se pokusil vloupáním odcizit dvě další motorová vozidla v hodnotě 165.000,- EUR, a pak dne 15. 10. 2009 se pokusil odcizit další čtyři motorová vozidla nezjištěné hodnoty, přičemž se při zatýkání bránil zákroku policejního orgánu, na něhož zaútočil šroubovákem, aniž došlo ke zranění. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 452 odst. 2 tr. ř. uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Leobenu, Rakouská republika, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 13 Hv 168/09p, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Grazu, Rakouská republika, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 Bs 141/10v, jimiž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu závažné výdělečné těžké krádeže vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1, č. 4, odst. 2, § 129 rakouského trestního zákona, částečně ve stádiu pokusu podle § 15 rakouského trestního zákona, a trestného činu odporu proti státní moci podle § 269 odst. 1 rakouského trestního zákona, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž podle právního řádu České republiky by jeho jednání bylo kvalifikováno jako vícečinný souběh trestných činů krádeže podle § 247a odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, písm. a), odst. 2, písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. Dále bylo tímto rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že podle § 451 odst. 3 tr. ř. a článku 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, uveřejněné pod číslem 553/1992 Sb., se ve výkonu trestu bude pokračovat bez jeho přeměny. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, byl z podnětu odvolání obviněného, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, zrušen v celém rozsahu a vrchní soud podle § 452 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 452 odst. 2 tr. ř. se v trestní věci odsouzeného M. K. uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Leobenu, v Rakousku, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 13 Hv 168/09p, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Grazu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 Bs 141/10v, jimiž byl M. K. uznán vinným trestným činem závažné výdělečné těžké krádeže vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1, č. 4, odst. 2, § 129 č. 1, 3 a § 130 rakouského trestního zákona, zčásti ve stádiu pokusu podle § 15 rakouského trestního zákona a trestným činem odporu proti státní moci dle § 269 odst. 1 rakouského trestního zákona, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Dále bylo tímto rozsudkem vrchního soudu rozhodnuto tak, že podle § 451 odst. 3 tr. ř. se bude pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody bez jeho přeměny. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. K. Především uvedl, že rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky se může opírat o různý právní základ, kterým může být mezinárodní smlouva, a to dvoustranná či vícestranná, a při neexistenci mezinárodní smlouvy vnitrostátní úprava v hlavě XXV. oddílu sedmém tr. ř. Různé právní základy pak mohou stanovit pro uznání cizozemského rozhodnutí různé podmínky a s tím související různé právní důsledky. Proto je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Z článku 22 odst. 4 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) přitom vyplývá, že přichází-li v úvahu více právních základů pro uznání cizozemského rozhodnutí, pak volba mezi nimi přísluší dožadujícímu státu. Za právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí byla v případě obviněného určena Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem ze dne 18. 12. 1997, publikovaným pod č. 26/2003 Sb. m. s. (dále jen Dodatkový protokol). Dále ministr spravedlnosti poukázal na současnou judikaturu týkající se uznávání cizozemských rozsudků v případech, kdy je postupováno na základě Úmluvy, a to za situace, kdy obviněný nedal souhlas s předáním. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tz 16/2008, publikovaného pod č. 39/2009 Sb. rozh. tr., je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím. Krajský soud v Ústí nad Labem opřel uznávací výrok svého (posléze odvolacím soudem zrušeného) rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, toliko o ustanovení § 452 odst. 2 tr. ř. a výrok o pokračování ve výkonu trestu o § 451 odst. 3 tr. ř. a článek 10 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění rozhodnutí pak odkazuje na Smlouvu (ač ta rakouskou stranou zvolena nebyla) i Úmluvu a její Dodatkový protokol. Naproti tomu však výrok rozsudku na žádnou mezinárodní smlouvu neodkazuje, přičemž citace ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, stejně jako popis skutku, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím, ve výroku tohoto rozsudku chybí. Uvedené vady rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nenapravil ani odvolací Vrchní soud v Praze, neboť rozhodl (v daném ohledu) shodným způsobem jako soud prvního stupně. Ministr spravedlnosti tedy uvedl, že zmíněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud 1. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, a v řízení jemu předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K., a to v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu. 2. podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 3. a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a shledal, že je důvodná. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad