Z rozhodnutí: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 139 030 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovaným ukončil pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 31. 12. 1992 a že mu vyplatil odstupné ve výši pětinásobku "měsíčního platu". Se žalovaným byla od 1. 1. 1993 uzavřena dohoda o pracovní činnosti, podle které působil u žalobce jako člen likvidační s…
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 139 030 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovaným ukončil pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 31. 12. 1992 a že mu vyplatil odstupné ve výši pětinásobku "měsíčního platu". Se žalovaným byla od 1. 1. 1993 uzavřena dohoda o pracovní činnosti, podle které působil u žalobce jako člen likvidační skupiny; žalovaný je proto povinen poskytnuté odstupné vrátit.
Žalovaný potvrdil, že pracovní poměr účastníků skončil výpovědí podanou žalobcem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce dnem 31. 12. 1992 a že se žalobcem uzavřel dohodu o pracovní činnosti, podle které u organizace působil jako člen likvidační skupiny až do 30. 4. 1994. Poskytnuté odstupné není povinen vrátit, neboť jeho činnost u žalobce nelze považovat za opětovné nastoupení do zaměstnání.
O b v o d n í s o u d pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 10. 1996 žalobu zamítl. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi podané organizací podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce dnem 31. 12. 1992 a že od 1. 1. 1993 žalovaný působil u žalobce na základě dohody o pracovní činnosti za sjednanou odměnu 23 800 Kč měsíčně až do 30. 4. 1994. Poskytnuté odstupné žalovaný není povinen vracet, neboť dohoda o pracovní činnosti byla mezi účastníky uzavřena pouze "na dobu, kdy dojde k likvidaci finančních záležitostí podniku", a "dohodu o pracovní činnosti v žádném případě nelze zaměňovat s hlavním pracovním poměrem". Okolnost, že žalovaný u žalobce pracoval na základě dohody o pracovní činnosti a "pomáhal tak s likvidací podniku", je třeba podle soudu prvního stupně hodnotit jako jeho "dobrou vůli, neboť i tak si musel být vědomý, že likvidace skončí a bude muset být nucen si hledat nové zaměstnání"; žalobce se po skončení této činnosti "dostane do situace, kdy z organizačních důvodů nemůže již vykonávat práci pro žalobce". Soud prvního stupně též přihlédl k tomu, že žalovaný převzal odstupné v dobré víře, že mu "náleží podle všech právních předpokladů jak zákona č. 195/91 Sb. tak kolektivní smlouvy, tak příkazu ředitele č. 2/92".
K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 1997 (poté, co připustil změnu žaloby, jíž se žalobce domáhal vedle zaplacení částky 139 030 Kč též z této částky zaplacení 3% úroku za dobu od 1. 5. do 15. 7. 1994, 16% úroku za dobu od 16. 7. do 23. 10. 1994, 17% úroku od 24. 10. 1994 do 25. 6. 1995, 19% úroku od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996 a 21% úroku od 21. 6. 1996 do zaplacení) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 139 030 Kč s 3% úrokem od 1. 5. do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení, a že žalobu "co do zbytku požadovaného příslušenství" zamítl. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl ve věci samé k závěru, že žalovaný je povinen poskytnuté odstupné podle ustanovení § 5 zákona č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru, žalobci vrátit, neboť již od 1. 1. 1993 nastoupil u žalobce znovu do zaměstnání. Při výkladu pojmu "zaměstnání" užitého v ustanovení § 5 zákona, který v citovaném zákoně "není blíže specifikován", odvolací soud "podpůrně" použil úpravu provedenou zákoníkem práce (zákoník práce užívá pojem "pracovněprávní vztahy", mezi něž patří "nejen pracovní poměr, ale i dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti") a zákonem č. 1/1991 Sb. (tento zákon pojem "zaměstnání" používá v souvislosti se zprostředkováním pracovního vztahu), a dovodil, že "pojem zaměstnání je totožný s pojmem pracovní vztah, jehož vznik, změnu, skončení, jakož i vztahy s tím související jsou předmětem úpravy zákoníku práce". Odvolací soud též přihlédl k tomu, že "pojmy pracovní poměr a zaměstnání" se rozlišují i v zákoně č. 195/1991 Sb., když "vznik nároku na odstupné je vázán jen na pracovní poměr, avšak při úpravě povinnosti k vrácení odstupného již zákon používá pojem zaměstnání, tedy pojem svým obsahem širší, zahrnující i vztahy založené dohodami o provedení práce nebo dohodami o pracovní činnosti". Pro povinnost žalovaného vrátit poskytnuté odstupné je pak "otázka dobré víry podle ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce právně bezvýznamná"; žalovanému totiž odstupné nebylo vyplaceno v rozporu s právními předpisy a ustanovení § 5 zákona č. 195/1991 Sb. "váže vrácení odstupného nikoliv na částky neprávem vyplacené, ale na splnění konkrétně stanovených podmínek (opětovný nástup do zaměstnání v téže organizaci)".
V dovolání žalovaný namítá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku vyhovujícímu žalobě spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nárok na odstupné podle zákona č. 195/1991 Sb. mají pouze pracovníci, kteří "jsou v takovém pracovním poměru, pro který lze s úspěchem uplatnit" výpovědní důvody podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. Povinnost vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část může proto mít jen pracovník, který "nastoupí do zaměstnání v dosavadní organizaci před uplynutím doby určené podle výše odstupného - tedy do takového pracovního poměru, ze kterého měl možnost odstupné získat". Podle dovolatele "je zcela nelogické, aby pracovník, který uzavřel se stejnou organizací po ukončení pracovního poměru časově omezenou dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti, ztratil nárok na odstupné". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že se "plně ztotožňuje s výrokem a odůvodněním" rozsudku odvolacího soudu.
N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je ve výroku žalobě vyhovujícímu dovolání přípustné i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovanému byla žalobcem dána výpověď z pracovního poměru v září 1992 - podle zákona č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru (srov. čl. VI bod 1 zákona č. 74/1994 Sb.).
Podle ustanovení § 1 zákona č. 195/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na pracovníky organizací, u nichž dochází při organizačních změnách nebo racionalizačních opatřeních k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou organizací z důvodu uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, a na ženy, u nichž dochází k rozvázání pracovního poměru v důsledku uplatnění zákazu některých prací a pracovišť pro ženy.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 195/1991 Sb. uvolňovanému pracovníku přísluší odstupné, jako jednorázový příspěvek, ve výši dvojnásobku průměrného výdělku zjištěného u něho podle pracovněprávních předpisů naposledy před skončením pracovního poměru. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 195/1991 Sb. v kolektivní smlouvě, popřípadě vnitřním předpisu vydaném v dohodě s příslušným odborovým orgánem, lze odstupné podle odstavce 1 zvýšit až o trojnásobek průměrného výdělku, popřípadě stanovit podmínky, za kterých toto odstupné přísluší; to se vztahuje i na organizace, které neprovozují podnikatelskou činnost.
Podle ustanovení § 4 odst. 3, části věty před středníkem, zákona č. 195/1991 Sb. se průměrným výdělkem uvolňovaného pracovníka pro účely odstupného podle tohoto zákona rozumí jeho průměrný měsíční výdělek.
Podle ustanovení § 5 zákona č. 195/1991 Sb. pokud uvolňovaný pracovník po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání v dosavadní organizaci před uplynutím doby určené podle výše poskytnutého odstupného (§ 3 odst. 1 a 2 a § 4 odst. 3 tohoto zákona), je povinen vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu do zaměstnání do uplynutí doby určené podle věty první.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce výpovědí ze dne 16. 9. 1992 danou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce rozvázal ze žalovaným pracovní poměr dnem 31. 12. 1992 a že mu poskytl odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku. Dne 10. 12. 1992 žalobce se žalovaným uzavřel dohodu, kterou se žalovaný zavázal v době od 1. 1. do 30. 6. 1993 vykonávat pro žalobce na základě dohody o pracovní činnosti "v rámci sjednané pracovní doby likvidační práce státního podniku R. v P. v likvidaci, zajišťování finančních záležitostí, přípravu materiálů a podkladů pro dokončení likvidace" za odměnu, která byla sjednána ve výši 23 800 Kč měsíčně. Dohoda byla posléze "prodloužena na dobu neurčitou - do ukončení likvidace" a ke dni 30. 4. 1994 byla rozv