20 Cdo 1719/2011 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1719/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2013 Spisová značka:20 Cdo 1719/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1719.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Dovolání Exekuce Promlčení Dotčené předpisy:§ 408 odst. 1 obch. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012 § 243b odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1719/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti povinné H. C., zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, pro 529.304,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 Nc 12960/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2010, č. j. 12 Co 450/2010 - 71, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2010, č. j. 12 Co 450/2010 - 71, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 20. května 2010, č. j. 13 Nc 12960/2009 - 52, vyjma výroku, jímž zamítl návrh povinné na odklad provedení exekuce, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 20. 5. 2010, č. j. 13 Nc 12960/2009 - 52, zastavil exekuci na majetek povinné nařízenou jeho usnesením ze dne 19. 8. 2009, č. j. 13 Nc 12960/2009 - 13, podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2004, č. j. 22 Cm 1709/98 - 172, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 22 Cm 1709/98 - 262, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č. j. 3 Cmo 118/2005 - 202, návrh povinné na odklad provedení exekuce zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů pověřeného soudního exekutora. Soud prvního stupně zjistil, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah a že „splatnost závazku povinné nastala ke dni 30. 11. 1996, neboť úrok z prodlení byl oprávněnému přiznán od 1. 12. 1996“. Dospěl k závěru, že námitka promlčení vymáhané pohledávky vznesená povinnou je důvodná, neboť desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uplynula ke dni 30. 11. 2006 a návrh na nařízení exekuce byl podán až dne 1. 7. 2009. Protože právo oprávněného na zaplacení úroků z prodlení je promlčeno, exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Z tohoto důvodu zamítl návrh oprávněné na odklad provedení exekuce. K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech exekuce potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka je podle § 408 odst. 1 obch. zák. promlčena, neboť za správný považoval jeho názor, že „právo na vrácení jistiny mohl oprávněný poprvé uplatnit dne 30. 11. 1996“, takže desetiletá promlčecí doba marně uplynula dne 30. 11. 2006. Odvolací soud zdůraznil, že § 408 odst. 1 obch. zák. má kogentní povahu, takže pro účastníky je závazný a „neumožňuje jeho změnu dohodou stran, neboť objektivní promlčecí dobu nelze prodloužit bez ohledu na okolnosti případu“. Proto ani oprávněným tvrzená dohoda účastníků o splátkách dluhu „nemůže nic změnit na správně okresním soudem posouzené námitce promlčení“. Podle názoru odvolacího soudu dohoda o splátkách nebyla mezi účastníky nikdy uzavřena, oprávněný „se jen smířil s tím, že povinná po právní moci exekučních titulů jistinu pohledávky a náklady řízení postupně splácela a ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce také zcela uhradila“. Pokud pak oprávněný tvrdil, že „vznesení námitky promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy“, pak odvolací soud dovodil, že podle ustálené soudní praxe není tato námitka v exekučním řízení relevantní. Za nedůvodný považoval krajský soud i návrh oprávněného na doplnění dokazování dotazem na zaměstnavatele povinné, „zda skutečně svým zaměstnancům netrpí, aby proti nim byla vedena exekuce“, neboť „toto zkoumání“ není pro posouzení dané věci rozhodné. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) „zda mohlo dojít novací dle ustanovení § 516 občanského zákoníku ke vzniku nového závazku vedle původního obchodního závazku“, a 2) „zda byla námitka promlčení dle § 408 obchodního zákoníku uplatněna v souladu se zásadou poctivého obchodu a se zásadou dobrých mravů“. Dovolatel namítá, že vznesenou námitku promlčení nelze akceptovat z několika důvodů, a v této souvislosti soudům obou stupňů vytýká, že se s jeho námitkami vůbec nevypořádaly, a jimi vydaná rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2976/2007) a Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 309/95), podle níž námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy či zásadou poctivého obchodního styku, přičemž se jedná o ty případy, kdy převažující motivací dlužníka je poškodit či znevýhodnit věřitele; uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům zejména tehdy, je-li výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem; soudy jsou proto povinny zkoumat, proč věřitel své právo před uplynutím promlčecí doby neuplatnil. Dále dovolatel namítá, že mezi jeho zástupcem a dřívější zástupkyní povinné byla vedena korespondence, na základě níž „došlo na výslovnou žádost povinné k uzavření písemné dohody o splátkách dlužné částky pod ztrátou výhody splátek“, a že takto stanovený splátkový kalendář, který byl oběma stranami odsouhlasen, povinná až do května 2009 dodržovala, a proto nepřistoupil k výkonu rozhodnutí. Tuto dohodu je podle jeho názoru třeba posoudit jako kumulativní novaci podle § 516 obč. zák., který platí i pro obchodní závazkové vztahy; z toho pak dovolatel dovozuje, že „promlčecí doba nově stanovených splátek začíná plynout v souladu s § 392 obch. zák. vždy od splatnosti jednotlivé dílčí splátky“. Dále uvedl, že se chystal vést exekuční řízení, že dne 20. 12. 2005 podal návrh na prohlášení povinné o majetku podle § 260 o. s. ř. a že teprve „na naléhání“ povinné v tom smyslu, že „americký zaměstnavatel nestrpí u svých zaměstnanců soudní vymáhání pohledávek“ a že jí hrozí ztráta zaměstnání, od exekuce ustoupil. Ze všech těchto důvodů má dovolatel za to, že uplatnění námitky promlčení je nejen výkonem práva v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a též v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž výkonem práva se zlým úmyslem, a tudíž nemůže požívat právní ochrany (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 1737/08). Kromě toho má za to, že nebyl-li v řízení proveden důkaz zprávou zaměstnavatele povinné, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud - vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 1. 12. 2010 - dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního s