20 Cdo 1779/2025 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1779/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2025 Spisová značka:20 Cdo 1779/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.1779.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Právní jednání Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 41 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1779/2025-262 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti povinnému C. V. P., zastoupenému Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká č. 149/4, pro 1 033 087,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 73 EXE 59008/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. září 2024, č. j. 35 Co 109/2024 – 108, takto: Dovolání povinného se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. února 2024, č. j. 73 EXE 59008/2015-71, částečně zastavil exekuci pro částku 436 413,55 Kč (výrok I.), ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce odmítl (výrok II.) a rozhodl, že náklady oprávněné stanoví soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok III.). Povinný se návrhem ze dne 18. prosince 2023 domáhal částečného zastavení exekuce pro částku 436 413,66 Kč uhrazenou v konkursu a úplného zastavení exekuce, neboť postoupení pohledávky na stávající oprávněnou mu nebylo oznámeno, a oprávněná proto není aktivně legitimována k exekučnímu vymáhání pohledávky. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh je důvodný co do částky 436 413,55 Kč, která byla na předmětnou pohledávku uhrazena v rámci konkursu na majetek povinného. Plnění v rámci konkursu není plněním pod vlivem exekuce ve smyslu § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), nejedná se tak o vymožené plnění a exekuci je namístě v uvedeném rozsahu částečně zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože právo přiznané exekučním titulem v tomto rozsahu zaniklo částečným uspokojením pohledávky. Soud shledal nedůvodným návrh na zastavení exekuce pro nedostatek aktivní legitimace na straně oprávněné, jelikož oprávněná dopisem ze dne 5. listopadu 2020 prokázala, že postoupení pohledávky bylo povinnému oznámeno před podáním návrhu na změnu účastníka řízení na straně oprávněné. I v případě, že by k oznámení postoupení pohledávky ze strany postupitele či prokázání postoupení ze strany postupníka vůči povinnému nedošlo, byla by oprávněná k exekučnímu vymáhání pohledávky aktivně legitimována, jelikož o vstupu nové oprávněné do řízení bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudního exekutora. Povinný v této fázi řízení proti aktivní legitimaci nové oprávněné nijak nebrojil, přestože proti uvedenému usnesení bylo přípustné odvolání, o čemž byl povinný v usnesení poučen. Na danou situaci se vztahuje i § 41 odst. 3 o. s. ř, podle kterého hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Usnesení o změně oprávněné nabylo právní moci, z čehož vyplývá, že povinnému bylo usnesení doručeno a je tak zřejmé, že povinný se o postoupení pohledávky dozvěděl prostřednictvím tohoto usnesení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 20. září 2024, č. j. 35 Co 109/2024-108, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil. Odvolací soud přisvědčil povinnému v tom, že v řízení nebylo doloženo oznámení původní oprávněné (jako postupitele vymáhané pohledávky) povinnému ve smyslu § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Oznámení o postoupení bylo doručeno na adresu, kterou povinný jako svoji adresu nikdy (ani vůči původní oprávněné) neoznačil, proto není notifikační povinnost původní oprávněné jako postupitele prokázána. Soud prvního stupně však své rozhodnutí založil i na tom, že podle § 1882 odst. 1 o. z. může být postoupení pohledávky dlužníku prokázáno postupníkem, a že podle § 41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní jednání účinné vůči ostatním účastníkům okamžikem, kdy se o něm v řízení dozvěděli, k čemuž došlo v projednávané věci. Povinný se o postoupení pohledávky dozvěděl nejpozději při jednání odvolacího soudu dne 30. července 2024 ve věci vedené pod sp. zn. 35 Co 78/2024, při němž bylo provedeno dokazování čtením uvedené postupní smlouvy s přílohami splňující náležitost úředního ověření státním orgánem podle § 36 odst. 4 ex. řádu. V dané věci byla exekuce zahájena původním věřitelem, přičemž o procesním nástupnictví v důsledku singulární sukcese ve smyslu § 36 odst. 5 ex. řádu a § 107a o.s.ř. bylo usnesením exekutora pravomocně rozhodnuto, prokázání postoupení pohledávky oprávněnou jako postupníkem až v průběhu řízení na pořadí pohledávky mít vliv nemůže. Nelze proto k okamžiku rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) dovodit na straně oprávněné nedostatek aktivní legitimace. Odvolací soud dále uzavřel, že postupní smlouva s přílohami má nezbytné náležitosti umožňující identifikovat postupovanou pohledávku i dlužníka. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Povinný v dovolání konkrétně namítal, že: 1) Odvolací soud aplikoval na posouzení věci právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., která však na projednávanou věc vůbec nedopadá, jak je zřejmé z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., čímž se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, či ze dne 26. září 2019, sp. zn. 25 Cdo 1908/2018. V daném případě byla smlouva o úvěru uzavřena v roce 2008, tedy před účinností o. z. Posouzení, zda v důsledku postoupení pohledávky z této smlouvy došlo ve smyslu § 107a o. s. ř. k takové právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv nebo povinností, se řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud měl tudíž na věc správně aplikovat § 526 odst. 1 obč. zák., podle kterého platí, že postoupení pohledávky je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi, a že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. 2) Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda skutečnost, že postupitel povinného ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z. nevyrozuměl o postoupení pohledávky, zakládá důvod pro zastavení exekuce spočívající v nedostatku aktivní legitimace oprávněné, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022, sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, či usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016). V řízení bylo prokázáno, že postupitel povinného ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z. nevyrozuměl o postoupení pohledávky, a současně nebylo ani prokázáno, že postupník povinnému postoupení pohledávky prokázal, a proto nelze za daných okolností akceptovat názor odvolacího soudu, že ke zhojení tohoto pochybení došlo nejpozději při jednání odvolacího soudu (kdy bylo provedeno dokazování postupní smlouvou včetně příloh). Povinný namítá, že oprávněná nebyla uvedenému soudnímu jednání přítomna. Oznámení o postoupení pohledávky je stejně jako prokázání postoupení pohledávky adresovaným úkonem, proto musí být dlužníkovi (povinnému) řádně doručeno, bez doručení dlužníkovi není oznámení/prokázání perfektní a nevyvolává žádné právní následky. 3) Odvolací soud se při řešení otázky určitosti smlouvy o postoupení pohledávky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, či rozsu