Nejvyšší soud 20 Cdo 1946/2021 – Vyloučení věci z exekuce

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 8. 2020, č. j. 38 C 92/2020-73, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby z exekuce vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 31 E 1364/2010 vedené soudním exekutorem JUDr. Alanem Havlicem, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 4387/13 byl vyloučen pozemek parc. č. XY – trvalý travní porost včetně chatky a oplocení v obci XY, k. ú. XY.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žalobkyně pouze poskytla svému bratrovi L. S. (povinnému) finanční prostředky na zakoupení pozemku a dohodla se s ním na převodu jeho vlastnictví poté, co uplyne pětiletá lhůta, po kterou má Česká republika – Státní pozemkový úřad předkupní právo. Žalobkyni tak vlastnické ani právo obdobné k tomuto pozemku nesvědčí a nedisponuje tedy právem, které by odůvodňovalo podle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), vyloučení této věci z výkonu rozhodnutí. Stejný závěr se vztahuje i na oplocení pozemku, neboť bratr žalobkyně pozemek v roce 2016 zakoupil i s ním.

Pokud jde o chatku na pozemku parc. č. XY, odvolací soud po provedeném dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně provedla jen její rekonstrukci (nikoliv že starou chatu zbourala a postavila chatu novou), a proto je i tato chata ve vlastnictví bratra žalobkyně. Dodal, že pokud snad žalovaná toto tvrzení žalobkyně uvedené v žalobě nezpochybňovala, soud nemůže vycházet z nesporných tvrzení účastníků, pokud z listinných důkazů plyne jiné skutkové zjištění, resp. tyto listinné důkazy, které byly v řízení navrženy, nemůže pominout.

Navrhla-li žalobkyně u ústního jednání před odvolacím soudem přerušení řízení, neboť u zdejšího soudu se vede pod sp. zn. 11 Co 34/2021 řízení o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu ve věci přikázání stavby (předmětné chatky) do vlastnictví žalobkyně coby stavebníka dle ust. § 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), pak odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Ve vztahu k otázce, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, odvolací soud uvedl, že musí jít o otázku, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. V daném případě vyčkání výsledku vedlejšího řízení není účelné, neboť odvolací soud si předběžnou otázku v něm řešenou vyřešil. Dodal, že okresní soud usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 38 C 92/2020-64, stejný návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl.

Žalobkyně podala proti rozsudku dovolání a nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že ji nesvědčí žádné právo ve smyslu § 267 o. s. ř. Dovolání je podle ní dovolání přípustné, neboť odvolacím soudem byla řešena otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně odvolacím soudem řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (takový dovolací důvod však z § 237 o. s. ř. nevyplývá). Dovolatelka zejména brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že v dané věci ve vztahu k rekonstrukci (přístavbě) staré chatky neměla dobrou víru, která by ji opravňovala k této přístavbě a nesvědčí jí tedy žádný občanskoprávní titul pro vyloučení věci z exekuce. Dobrou víru žalobkyně k rekonstrukci měla na základě Smlouvy o výhradním užívání pozemků ze dne 2. 8. 2016, kdy na základě tohoto titulu měla k pozemku a jeho příslušenství a k původní chatce veškerá užívací práva (včetně práva na terénní úpravy, celkovou rekonstrukci chatky, zvelebování, plody a užitky) a chovala se jako neomezený vlastník. Pod pojmem celkové rekonstrukce chatky lze zahrnout i úplnou demolici a výstavbu chatky nové. Dovolatelka tedy měla občanskoprávní titul opravňující ji jak k přístavbě (zjištěné odvolacím soudem), tak demolici a výstavbě chatky nové. U nové zahradní chatky se dovolatelka od počátku chovala jako její vlastník, ujala se její držby jako vlastník, přičemž zde ani neexistuje limitace stavem zápisu v katastru nemovitostí (chatka se nezapisuje do katastru nemovitostí). Odvolací soud však, aniž by zjistil skutečnou vůli vlastníka pozemku a dovolatelky při stavbě nové chatky, tuto posoudil jako součást pozemku v okamžiku její výstavby. Dovolatelka se domnívá, že nebyla tím, kdo v dané věci jednal v objektivně neomluvitelném omylu ohledně existence jeho práva k pozemku a především pak k nové stavbě chatky. Právo nezná držbu, která by nebyla ani poctivá, ani nepoctivá, dovolatelka má proto za to, že držba pozemku nemůže být za daných okolností případu posouzena jako nepoctivá.

Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že procesně nerozhodl o jejím návrhu na přerušení řízení a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 46/2017), když znovu připomněla, že ve skutkově totožné věci probíhá u shodného odvolacího soudu řízení o přikázání předmětného pozemku do vlastnictví dovolatelky jako stavebníkovi nové stavby na tomto pozemku (vedeného proti L. S. jako žalovanému) pod sp. zn. 11 Co 34/2021, kdy výsledek tohoto sporu může mít výrazný vliv na daný spor.

Žalobkyně se dále neztotožňuje s jiným skutkovým posouzením věci odvolacím soudem, než jak jej posoudil prvostupňový soud. Podle dovolatelky vznikla na pozemku povinného úplně nová chata. Odvolací soud měl proto provést výslech navrženého svědka – L. S. jako vlastníka předmětného pozemku. Právě neprovedený výslech svědka L. S. spolu s doloženým čestným prohlášením L. S. prokazují (kromě nesporných skutkových tvrzení a skutkových zjištění prvostupňového soudu) stavbu nové stavby chatky. V souběžném řízení sp. zn. 11 Co 34/2021 u Krajského soudu v Ostravě byly stavební práce dovolatelky posouzeny jako nová stavba. Rozsudek odvolacího soudu sp. zn. 11 Co 34/2021 však nebyl soudem ještě vypracován a žalobkyni doručen. Je tak podstatnou podle dovolatelky nevyřešenou právní otázkou (když oba odvolací soudy ji řešily jinak), jak se řídí poměry stavebníka nové stavby a stavebníka pouze rekonstrukce (přestavby) ve vztahu k jeho dobré víře k této stavbě, a následně pak možnosti žádat přikázání této stavby do vlastnictví stavebníka za náhradu dle § 1086 o. z. (bod 10 dovolání).

Dovolatelka navrhla současně s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka možnosti přikázání stavby do vlastnictví stavebníka za náhradu dle § 1086 o. z. nebyla předmětem řízení o vylučovací žalobě, a nemůže být důvodem k dovolání. Pokud jde o otázku dobré víry v situaci stavebníka nové stavby a stavebníka rekonstrukce, žalovaná má za to, že v tomto případě není možné dospět k závěru, že žalobkyně konala v dobré víře, a tudíž se nemohla domnívat, že jí náleží vlastnické právo k pozemku/chatce, což by jí dávalo právo podat vylučovací žalobu (ocitla by se v postavení poctivého držitele), a to jak s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí, tak s ohledem na obsah smlouvy o výhradním užívání pozemků, kterou uzavřela s vlastníkem pozemku L. S. To celé bez ohledu na to, zda došlo k rekonstrukci chatky nebo k výstavbě chatky nové. Žalované není znám obsah rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 34/2021, neboť nebyla účastníkem řízení, nicméně z podání žalované předpokládá, že soud řešil otázku poměrů stavebníka v případě, že postavil novou stavbu. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 294/2020-96, proti němuž dovolání směřuje, byla řešena jiná otázka, totiž poměr stavebníka v případě rekonstrukce/přestavby. Oba soudy tedy neřešily odlišně stejnou otázku, nýbrž každý z nich řešil otázku jinou, na čemž nic nemění skutečnost, že dospěly k různým závěrům ohledně toho, zda došlo k rekonstrukci chatky nebo ke stavbě chatky nové. Podle názoru žalované není v daném případě podstatné, zda došlo k rekonstrukci nebo k nové stavbě, když ani v jednom případě není žalobkyně poctivým držitelem, a tudíž není aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby. Na základě výše uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.

Žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že neměla dobrou víru, která by jí opravňovala k rekonstrukci (přístavbě) chaty. V souvislosti s tím vymezila otázku, která podle ní dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, jak se řídí poměry stavebníka nové stavby a stavebníka pouze rekonstrukce (přestavby) ve vztahu k jeho dobré víře k této stavbě, a následně možnosti žádat přikázání této stavby do vlastnictví stavebníka za náhradu podle § 1086 o. z.

Na vyřešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nesvědčí žádné právo ve smyslu § 267 o. s. ř., které by odůvodňovalo vyloučení nemovité věci z exekuce, když na základě skutkových zjištění (ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod) dovodil, že chatu, která je ve vlastnictví jejího bratra (a který ji postavil ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), pouze zrekonstruovala; otázkou dobré víry se tak nezabýval. V souvislosti se závěrem okresního soudu, že žalobkyně postavila novou chatu, pouze dodal, že v tomto případě by se chata stala součástí pozemku, neboť žalobkyně si byla vědoma, že ji staví na cizím pozemku (§ 1084 odst. 1 o. z.). Z kupní smlouvy i smlouvy o výhradním užívání pozemků, jejich součástí a příslušenství z 2. 8. 2016 jednoznačně vyplývá, že pozemek nabyl do vlastnictví bratr žalobkyně a ten se zavázal je do vlastnictví žalobkyně převést až po uplynutí pětileté lhůty.

Namítá-li, že žalobkyně, že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu na přerušení řízení, namítá vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nutno podotknout, že odvolací soud se tímto návrhem ale zabýval a neshledal důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., s tím, že si otázku, zda došlo ze strany žalobkyně k rekonstrukci chaty či zda se jedná o stavbu novou, vyřešil sám.

S ohledem na výše uvedené postupoval Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání odmítl.

Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).