21 Cdo 1111/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1111/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2002 Spisová značka:21 Cdo 1111/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1111.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 211 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 157 odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 172 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1111/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. A. J., advokáta, jako správce konkursní podstaty C., akciová společnost v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. H., zastoupeného advokátem, o 1.029.201,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 118/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2000 č.j. 39 Co 321/99-201, takto: Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 980.134,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 1.024.051,- Kč od 28. 5. 1995 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce C., akciová společnost se sídlem, se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 1.029.201,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 27. 3. 1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán jako vedoucí sekce – referátu 1012 v obchodní skupině 1000. V průběhu roku 1992 uzavřel žalobce se společností T., š.p., celkem 23 kupních smluv na dodávky bavlněných lůžkových textilií v celkové nákupní ceně 15.607.680,- Kč, a v návaznosti na tyto dodávky „měl nasmlouvánu realizaci dodávek tohoto zboží ve franco cenách v úhrnné výši 16.636.881,- Kč“. Žalovaný „ve snaze získat pro sebe obchodní síť žalobce“ uzavřené kupní smlouvy „stornoval“, v důsledku jeho jednání přestali zahraniční zástupci při objednávání výrobků T. š.p. jednat se žalobcem a navazovali obchodní kontakty s firmou B. s.r.o., jejímž jediným zakladatelem, společníkem a statutárním orgánem byl žalovaný, případně se samotným výrobcem T. š.p. přímo. V důsledku jednání žalovaného došlo na straně žalobce ke škodě ve výši 1.029.201,- Kč spočívající v rozdílu mezi kupní cenou, za niž bylo zboží nakoupeno, a franco cenami, za které mělo být realizováno. Žalobce je přesvědčen, že uvedená škoda spočívající v ušlém zisku mu náleží v celém rozsahu, neboť žalovaný úmyslně zrušil kupní smlouvy, aby v nově sjednaných kupních smlouvách nastoupila na místo žalobce jeho firma B. s.r.o., popřípadě přímo T. š.p. jako prodávající. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27.11.1996 č.j. 9 C 118/95-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.020,- Kč na účet advokáta JUDr. K. R. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli ve smyslu ustanovení § 172 zák. práce, neboť – i když nebylo prokázáno, „že dokumentace k těmto 23 obchod. případům zmizela vinou žalovaného“ – bylo prokázáno, že stornování 23 smluv provedl T. š.p. a žalovaný „toto musel akceptovat“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 1997 č.j. 39 Co 312/97-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a uložil mu, aby po doplnění řízení po stránce skutkové ve věci znovu rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 12. 1998 č.j. 9 C 118/95-149 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 43.917,- Kč s úrokem z prodlení 17% od 27. 3. 1995 do zaplacení, ohledně částky 980.134,- Kč se 17% úrokem od 27. 3. 1995 do zaplacení žalobu zamítl, řízení o částce 5.150,- Kč se 17% úrokem od 27. 3. 1995 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 93.202,- Kč na účet advokáta JUDr. K. R. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „mezi jednáním žalovaného, které spočívalo ve vyznačení stornování zakázek, a vznikem škody není stav příčiny a následku“. Vycházel ze zjištění, že pokyn obchodnímu referátu žalovaného ke stornování všech 23 zakázek dali představitelé š.p. T., bavlnářské závody R. Podle názoru soudu prvního stupně však žalovaný porušil povinnosti dané pracovní smlouvou, neboť vědomě neupozornil vedoucího zaměstnance na hrozící škodu; kdyby tuto povinnost splnil, mohl žalobce zajistit zakázky výrobky jiného podniku. Proto žalovanému uložil, aby podle ustanovení § 175 zák. práce zaplatil žalobci na náhradě škody trojnásobek svého průměrného hrubého měsíčního výdělku. K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2000 č.j. 39 Co 321/99-201 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 43.917,- Kč a v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení z částky 980.134,- Kč ve výši 17% za dobu od 27. 3. 1995 do 27. 5. 1995 potvrdil, a v zamítavém výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 980.134,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 1.024.051,- Kč od 28. 5. 1995 do zaplacení, ohledně úroků z prodlení z částky 43.917,- Kč za dobu od 27. 3. 1995 do 27. 5. 1995 žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 183.464,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 29.187,50 Kč „na účet JUDr. J. K., advokáta“. Po doplnění řízení obžalobou „podanou dne 23. 8. 1999 Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 136/99“ a fakturami vystavenými státním podnikem T. („ze kterých zjistil, že mezi jmenovaným státním podnikem a žalobcem probíhal obchodní styk po únoru 1993“) dospěl k závěru, že „není pochyb a bylo prokázáno, že žalobce nemohl realizovat smlouvy pro úmyslné jednání žalovaného, který v době, kdy byl jeho zaměstnancem, stornoval 23 smluv, neboť se tak dohodl, jak sám uvedl ve své výpovědi, s podnikem T.“. Odvolací soud dovodil, že žalovaný tím porušil povinnost při plnění pracovních úkolů „s úmyslem realizovat zakázky přes svoji firmu B.“ a žalobci tímto jednáním ušel majetkový prospěch vyčíslený obchodním rozpětím. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný nebyl oprávněn smlouvy stornovat, „byť měl k tomu příkaz od podniku T. (jedné ze smluvních stran)“. „Úmyslné zavinění žalovaného“, které je podle názoru odvolacího soudu dáno okolností, že „důvodem ke stornování smlouvy bylo, aby sám získal obchodní případy, musí podle § 179 odst. 3 zák. práce vést k povinnosti žalovaného nahradit žalobci i jinou škodu (ušlý zisk)“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v části, kterou se mění rozsudek soudu prvního stupně“, žalovaný namítá, že odvolací soud se svým závěrem odchýlil od skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, aniž opakoval důkazy, z nichž rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo. Při hodnocení důkazů se nevypořádal ani s ostatními důkazy, které byly provedeny, a jeho rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Svůj závěr o tom, že žalovaný porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů tím, že měl stornovat 23 smluv, odvolací soud staví na jediné větě vytržené z celé výpovědi žalovaného. Přitom nehodnotí výpovědi svědků Ž, O., i písemné prohlášení zaměstnankyně K., či dopis ředitele T. š.p. ze dne 31. 3. 1994, z nichž vyplývá, že ke stornování smluv ze strany T. š.p. došlo nezávisle na vůli žalovaného. V souvislosti s výkladem pojmu „stornovat“ spočívá rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatele na nesprávném právním posouzení věci, neboť jej nechápe jako jednostranný úkon, ale jako jakýsi návrh, s nímž žalovaný mohl dále nakládat. Přehlédl však, že jde o jednostranný právní úkon, s nímž zákon spojuje právní následky, a projevu druhé strany již není zapotřebí. Vůbec se již odvolací soud nezabýval úvahou, zda odstoupení od smlouvy (její stornování) bylo platné či neplatné. V této souvislosti neobsahuje rozhodnutí žádné závěry o tom, jaká povinnost žalovaného při plnění pracovních úkolů měla být stornováním smluv porušena. Závěr, že důvodem ke stornování smluv bylo, aby žalovaný sám převzal obchodní případy, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žádné faktury firmy B. s.r.o. nebyly předlože