21 Cdo 1264/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1264/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1264/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1264.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1264/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o 210.172,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 62/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001 č.j. 19 Co 546/2000-33, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. října 2000 č.j. 18 C 62/2000-17 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 601.136,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od 25.9.1994 do 30.5.1998 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k plnění služebních povinností na zahraničním pracovišti v M. v B., přičemž v souvislosti s následováním manželky do místa jeho výkonu služby byla žalovanému v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že „v důsledku nesprávné aplikace“ ustanovení § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. došlo k „neoprávněnému zvýšení vyplácené částky náhrady zvýšených životních nákladů v cizí měně“ (20% navýšení za manželku bylo vypočteno z nesprávně stanoveného vyššího základu), čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 činí „v přepočtu na korunový ekvivalent“ 601.136,- Kč. Protože ve smyslu ustanovení § 4 zák. práce „se posuzuje odpovědnost žalovaného podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění“, je žalovaný ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. žalobkyni „povinen vydat na penězích vše, co nabyl bezdůvodným obohacením“. Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět do částky 390.964,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 5.10.2000 č.j. 18 C 62/2000-17 řízení „v části na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 390.964,- Kč s příslušenstvím“ zastavil, žalobu o zaplacení 210.172,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 19.575,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“. Soud prvního stupně dovodil, že přeplatek na náhradě zvýšených životních nákladů způsobený „nesprávným matematickým postupem při výpočtu plnění“ představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které jako „klasický“ pracovněprávní vztah je třeba „i přes znění ustanovení § 4“ zák. práce posoudit podle ustanovení § 243 zák. práce. Aplikací ustanovení § 451 obč. zák, vzhledem k tomu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení zakotvená v ustanovení § 243 zák. práce je oproti ustanovení § 451 obč. zák. „výrazně modifikována ve prospěch zaměstnance“, by podle názoru soudu prvního stupně „došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod“. Protože podmínkou pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce je, že zaměstnanec při přijetí neprávem vyplacených částek věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, což však „v řízení nebylo prokázáno“, není uplatněný nárok důvodný. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.1.2001 č.j. 19 Co 546/2000-33 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.750,- Kč k rukám Z. R. a že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy v době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení, které je předmětem žaloby, „neexistovala právní norma, která by upravovala povinnost vydat bezdůvodné obohacení přijaté vojákem z povolání“ z jeho služebního poměru, „není možná úvaha, že nárok nelze uplatnit, neboť by se jednalo o odmítnutí spravedlnosti“, ale „podle právní teorie je nutno postupovat dle analogie legis a užít normu upravující právní vztahy nejbližší“. Protože nejbližšími právními vztahy k služebním vztahům vznikajícím ze služebního poměru vojáka z povolání jsou podle názoru odvolacího soudu vztahy pracovněprávní, je třeba aplikovat ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce, „nikoliv přímo, čemuž brání ust. § 4 zák. práce, ale nepřímo cestou analogie“. Ve smyslu zmíněného ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce, by však k vrácení neprávem vyplacených částek mohl být žalovaný zavázán jen, pokud by věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, což však „žalobkyně ani neučinila předmětem svých skutkových tvrzení“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.) a připustil proti svému rozsudku dovolání „pro řešení otázky, dle jakého právního předpisu bylo třeba postupovat při žalobě na vydání nároku na bezdůvodné obohacení, jež vzniklo vojáku z povolání na úkor majetku státu v období do 30.11.1999“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že v daném případě „není použití analogie s ustanovením § 243 zákoníku práce na místě“, neboť ustanovení § 4 zák. práce nejenže „deklaruje a potvrzuje úmysl zákonodárce oddělit právní úpravu zaměstnanců v pracovněprávním poměru a příslušníků ozbrojených sil“, ale vyplývá z něj (stejně tak jako z ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. či § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb.) i „úmysl zákonodárce vyloučit, resp. omezit na nezbytné minimum aplikaci zákoníku práce ve vztazích příslušníků ozbrojených sil (dříve vojáků) a jejich zaměstnavatele“. Podle názoru dovolatelky je nepochybné, že analogie jako „krajní“ prostředek, který „má místo pouze tam, kde úprava některého z mnohotvárných společenských vztahů není žádným právním předpisem postižena“, nepřichází v posuzované věci v úvahu, nýbrž měla být aplikována „existující a platná hmotněprávní norma upravující v § 451 obč. z. bezdůvodné obohacení“. Jestliže však odvolací soud použil analogie ustanovení § 243 zák. práce, „bylo to s ohledem na účel a smysl ustanovení § 4 zák. práce v rozporu s rovným postavením stran před zákonem a došlo zde k právně neodůvodněnému rozšíření působnosti zákoníku práce ve prospěch dlužníka na újmu věřitele“. Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatelky pominul, že náhrada zvýšených životních nákladů jako peněžní náležitost nemá - jak vyplývá z ustanovení § 3 a násl. zák. č. 143/1992 Sb. - charakter odměny za vykonanou práci (není platem ani jeho součástí), nýbrž je „pouze zvláštním plněním, přiznávaným v rámci hmotného zabezpečení vojákům a žákům škol ozbrojených sil“, jehož smyslem je hmotně zabezpečit manželského partnera osoby, která je dlouhodobě pracovně, resp. služebně přidělena do zahraničí a usnadnit tak rodinný život bez nutnosti žít odloučeně od rodiny. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný byl v období od 25.9.1994 do 30.5.1998 přidělen k výkonu služby do M. v B. Vzhledem k tomu, že jej následovala do místa výkonu služby v zahranič