21 Cdo 1448/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1448/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1448/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1448.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Dovolací důvody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 339a předpisu č. 262/2006Sb. § 237 předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1448/2021-369 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 139/1, proti žalované Agricoltori Tachov V, a. s. se sídlem Praze 1 – Novém Městě, Vojtěšská č. 211/6, IČO 05999642, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o určení, že k rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek, a o zaplacení 156.923,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 13/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2020, č. j. 15 Co 205/2020-283, takto: Dovolání žalované se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2020, č. j. 15 Co 205/2020-283 v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o určení, že „k rozvázání pracovního poměru žalobkyně L. B. výpovědí ze dne 1. 12. 2017 došlo z důvodu podstatného zhoršení jejích pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů z původního zaměstnavatele Ekočas spol. s r. o. na přejímajícího zaměstnavatele Agricoltori Tachov V, a. s.“, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla podle pracovní smlouvy ze dne 2. 12. 2015 zaměstnankyní společnosti EKOČAS spol. s r. o., že podle „mzdového výměru“ ze dne 4. 1. 2016 jí byla přiznána mzda ve výši 75 000 Kč měsíčně, že ke dni 2. 10. 2017 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti EKOČAS spol. s r. o. na nynější žalovanou, že „mzdovým výměrem“ ze dne 9. 10. 2017 došlo ke snížení mzdy žalobkyně z původních 75 000 Kč na 15 000 Kč měsíčně jednostranným právním jednáním žalované, a že dne 1. 12. 2017 byla žalované doručena výpověď žalobkyně z pracovního poměru. Za takto zjištěného skutkového stavu je právní závěr odvolacího soudu, že po přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti EKOČAS spol. s r. o. na nynější žalovanou, došlo k podstatnému zhoršení pracovních podmínek žalobkyně, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1148/2019, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že zákon nestanoví konkrétně, co vše spadá pod pracovní podmínky ve smyslu ustanovení § 339a zák. práce; ukládá zaměstnavateli pouze v obecné poloze povinnost vytvářet podmínky pro plnění pracovních úkolů zaměstnance [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Nepochybně se musí jednat o pracovní podmínky „uspokojivé“ či „uspokojivé a bezpečné“ (srov. Čl. 28 Listiny základních práv a svobod a § 1a odst. 2 zák. práce), nedefinuje však pojem „zhoršení pracovních podmínek“, ani to, za jakých okolností se může jednat o zhoršení „podstatné“. Nelze proto redukovat pojem pracovních podmínek (užitý v ustanovení § 339a odst. 1 zák. práce) toliko na okolnosti, které upravuje zákoník práce – druh práce, místo výkonu práce, odměňování, apod. Takovými podmínkami musí být všechny podmínky (okolnosti), které vnímá (působí na něj) zaměstnanec při výkonu práce podle pracovní smlouvy. To, že jsou to v první řadě ty podmínky, jež jsou zakotveny v pracovní smlouvě a na ni navazujících dokumentech (popis práce, pracovní řád apod.), je jen základ pro vnímání celého komplexu dalších podmínek (okolností), které při výkonu práce na zaměstnance působí. Není tak žádných pochybností (z hlediska závěrů výše citovaného rozhodnutí), že snížení mzdy řádově v desítkách tisíc korun (jinak řečeno, kolik prakticky zaměstnanec obdrží na mzdě), je nutno posoudit jako „podstatné zhoršení pracovních podmínek“, a to bez ohledu na to, zda k tomuto snížení došlo v souladu s právním předpisem, či nikoliv (a zaměstnanci tak vznikla pohledávka doplatku mzdy). Je tomu tak proto, že právo na spravedlivou mzdu patří k základním zásadám pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. c) zákoníku práce] a k ústavním právům každého, kdož vykonává závislou práci (srov. Čl. 26 odst. 3, Čl. 28 Listiny základních práv a svobod). Není tak pochyb o tom, že výše mzdy patří k základním atributům závislé práce (srov. ustanovení § 2 odst. 2 zákoníku práce) a její výrazné snížení představuje (vyplácení mzdy v nižší výši, než u původního zaměstnavatele) natolik výrazné zhoršení reálných pracovních podmínek u nového zaměstnavatele, že je nutno je považovat za „podstatné“ ve smyslu ustanovení § 339a zák. práce. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že za uvedené skutkové situace došlo k podstatnému zhoršení pracovních podmínek žalobkyně, je správný a souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; správnost tohoto závěru tak nemůže ovlivnit případné ne zcela přiléhavé vyhodnocení obsahu tzv. mzdového výměru ze dne 4. 1. 2016 odvolacím soudem (k otázce výkladu právního jednání srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura), neboť na řešení této otázky již správnost rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a námitky dovolatelky přípustnost dovolání založit nemohou. Předestírá-li dále žalovaná (v bodu VI. dovolání) své vlastní skutkové závěry (že „bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně pracovala pro konkurenci žalované během pracovního poměru k žalované, čímž úmyslně poškozovala zájmy žalované, když tuto práci vykonávala v pracovní době, v provozovně a na počítači zaměstnavatele, a že jednala ve prospěch konkurence a proti zájmům zaměstnavatele, čímž jej úmyslně poškozovala“), jde o námitku, která ve své podstatě představuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž většina ani nebyla pro posouzení věci odvolacím soudem podstatná (pro konečný úsudek odvolacího soudu o opodstatněnosti uplatněných nároků byl rozhodující závěr, že „žalovaná neoprávněně snížila žalobkyni mzdu svým jednostranným jednáním“, ačkoli „mzda byla mezi právním předchůdcem žalované a žalobkyní sjednána“), a jednak touto výtkou dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat, neboť jde o námitku, z níž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani výtky dovolatelky o překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, namítá-li, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil k odvolacím námitkám žalované o tom, že „soud první instance porušil poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř.“, „zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, „své rozhodnutí řádně nezdůvodnil způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř.“ a „nesprávně zjistil skutkový stav a nesprávně věc posoudil“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak