21 Cdo 1565/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1565/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1565/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1565.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 545/01 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1565/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Okresnímu úřadu v Teplicích, Teplice, Husitská č. 5, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 18 C 223/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 1999 č.j. 10 Co 219/99-200, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 30.4.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že „v souvislosti s rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v Teplicích ze dne 30.4.1996 o úpravě organizační struktury kanceláře přednosty\" bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně a že žalovaná poté, co žalobkyně „odmítla nabízené pracovní zařazení jako pracovnice referátu státní sociální podpory okresního úřadu\", nemá možnost ji dále zaměstnávat. Žalobkyně se domáhala určení, že tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že výpovědní důvod není dán, neboť nikdy nevykonávala zrušenou funkci vedoucí organizačního oddělení, že výpověď jí byla doručena v rozporu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) zák. práce dne 9.5.1996 v době, kdy byla uznána dočasně neschopnou práce, a že neměla možnost vyjádřit se, zda místo, které jí žalovaný podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce nabízel, je pro ni vhodné. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17.4.1997 č.j. 18 C 223/96-77 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.670,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně, který se „neztotožnil\" s názorem žalované, že účinky doručení výpovědi nastaly dne 30.4.1996, kdy žalobkyně při osobním jednání převzetí písemnosti obsahující výpověď odmítla, dovodil, že výpověď byla žalobkyni „prokazatelně doručena\" dne 9.5.1996 v době její pracovní neschopnosti. Protože se tak stalo v rozporu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) zák. práce, je výpověď podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.2.1998 č.j. 10 Co 391/97-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení výslechem svědka T. Ř., přednosty Okresního úřadu v Teplicích, vytkl soudu prvního stupně, že své rozhodnutí opřel o rozpor ve výpovědi tohoto svědka, jako o jediný důkaz, aniž tuto výpověď hodnotil jako celek a v souvislosti s dalšími, byť i nepřímými důkazy. Soudu prvního stupně proto uložil dále doplnit řízení o další v rozhodnutí naznačené důkazy. Okresní soud v Teplicích poté rozsudkem ze dne 11.1.1999 č.j. 18 C 223/96-171 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.985,- Kč „k rukám advokáty\". Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „při jednání dne 30.4.1996 žalobkyně odmítla převzetí výpovědi a tento den nastaly tedy dle § 266a odst. 3 ZP účinky jejího doručení\". Dovodil však, že rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 se týká jiné funkce, než kterou žalobkyně vykonávala podle sjednané pracovní smlouvy, a že toto rozhodnutí a další rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 17/1996, které se týká schválení organizační změny a zrušení systemizovaného místa vedoucí organizačního oddělení, nejsou v souladu s právními předpisy, neboť změna nebyla provedena po předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, neboť souhlas k tomuto opatření byl dán až dopisem ze dne 7.6.1996. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.9.1999 č.j. 10 Co 219/99-200 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.300,- Kč, obojí „na účet JUDr. P. P., AK Ú., D. 5\". Odvolací soud připomněl zjištění vyplývající z listinných důkazů, na základě nichž „lze jednoznačně dovodit, že rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne 30.4.1996, jímž se pod bodem 1. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1.5.1996, se týkalo právě osoby žalobkyně\". Správnost tohoto rozhodnutí o organizačních změnách pak soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť „nelze zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů státní správy\". Rozhodnutí o zrušení funkce vedoucí organizačního oddělení „je pouze součástí řady organizačních rozhodnutí (č. 15/96, č. 17/96)\" a podstatné podle názoru odvolacího soudu je, že tyto organizační změny existovaly nejpozději v době dání výpovědi a že nadřízený orgán - Ministerstvo vnitra dalo svůj souhlas a „bylo na něm setrváno\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Vytkla odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že „výpovědi svědků V. O. a E. K. jsou v rozporu se skutečností a i s výpovědí svědka T. Ř.\", že právě tyto důkazy, zejména nadbytečný opětovný výslech svědka T. Ř., „byly příčinou\" nesprávného rozhodnutí, a že tedy odvolací soud předmětné důkazy nehodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. ve vzájemné souvislosti se všemi provedenými důkazy. Podle názoru dovolatelky odvolací soud „bez jakékoliv opory ve skutkovém zjištění\" dovozuje, že „rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne 30.4.1996, jímž se pod bodem I. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1.5.1996, se týkalo právě žalobkyně\". Ani z pracovní smlouvy ze dne 18.12.1992 ani z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2.1.1995 totiž nevyplývá, že by žalobkyně vykonávala funkci vedoucí organizačního oddělení, a kromě toho „ke dni 30.4.1996 měla platový výměr nikoliv jako vedoucí organizačního oddělení, ale pouze zněl na její jméno a příjmení s uvedením kancelář přednosty\". Na nesprávné zhodnocení důkazů poukázala, i pokud jde o závěr, že výpověď byla žalobkyni doručována dne 30.4.1996, neboť zde podle jejího názoru bylo přihlédnuto k důkazům, které jsou „nepravdivé\" a „neprůkazné\". Dále namítala, že z důkazů, které byly provedeny, nevyplývá ani příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, neboť podle jejího názoru „byla prováděna jakási organizační změna na místo, které nikdy nebylo zřízeno, tj. funkce vedoucí organizačního oddělení\". Ministerstvo vnitra navíc dalo souhlas k dalším organizačním změnám až dne 12.6.1996, takže účinnost organizačních změn v době dání výpovědi nemohla nastat. Výpověď je nutno podle názoru dovolatelky posuzovat i z hlediska ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, tj. z hlediska pravidel slušnosti a občanského soužití. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za důvodnou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta-novení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří-pustné, přezkou-mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Žalobkyně podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – jak uvádí ve svém podán