21 Cdo 1688/2010 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1688/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. K., bytem v P., proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, o vydání posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 131/2007, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009 č.j. 17 Co 350/2009 - 461, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. dubna 2009 č.j. 27 C 131/2007 - 274 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost vydat mu pracovní posudek a potvrzení o zaměstnání „za období od 7.6.1990 do 31.12.2006“. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnancem Federálního ministerstva zahraničního obchodu ČSFR, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR, a tento pracovní poměr trval nepřetržitě až do 31.12.2006, kdy skončil na základě žalobcem dané výpovědi z pracovního poměru. Žalovaná však nesplnila svoji zákonnou povinnost vydat žalobci jak posudek o jeho pracovní činnosti, tak potvrzení o zaměstnání. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21.4.2009 č.j. 27 C 131/2007 - 274 rozhodl, že žalovaná je povinna vydat žalobci pracovní posudek za období od 7.6.1990 do 31.12.2006, že je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání za období od 7.6.1990 do 31.12.2006, a rozhodl, že je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.041,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že ujednání účastníků v dohodě ze dne 1.1.1993 o tom, že jejich pracovní poměr bude trvat po dobu služebního přidělení žalobce k zastupitelskému úřadu, žalované umožňovalo žalobce z místa přidělení kdykoliv odvolat svým jednostranným opatřením. Vzhledem k tomu je nutno považovat ujednání o trvání pracovního poměru na dobu určitou za neplatné a pracovní poměr („co do svého obsahu z hlediska druhu práce změněný dne 1.1.1993“) za uzavřený na dobu neurčitou. „Odvolání žalobce z funkce rada II ze zastupitelského úřadu Tripolis dnem 15.6.1993 tak nemohlo mít vliv na trvání pracovního poměru“; pracovní poměr byl podle názoru soudu prvního stupně rozvázán až výpovědí danou žalobcem dne 24.10.2006, a skončil dne 31.12.2006. Jestliže v této souvislosti žalovaná nesplnila svoji povinnost ve smyslu § 60 odst. 2 zák. práce vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání, „je na místě, aby tato povinnost byla uložena žalované tímto rozsudkem“. O vydání posudku o pracovní činnosti sice musí zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 zák. práce sám požádat, ale „protože již ze samotné žaloby vyplývá požadavek na vydání pracovního posudku“, uložil soud žalované povinnost vydat i požadovaný pracovní posudek. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.12.2009 č.j. 17 Co 350/2009 - 461 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“, jímž byla žalované uložena povinnost vydat žalobci pracovní posudek, tak, že žalobu zamítl, „ve výroku II.“, jímž byla žalované uložena povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání „o pracovním poměru skončeném k 31.12.2006“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl zaměstnancem žalované do 31.12.2006, a že ve smyslu ustanovení § 60 odst. 2 zák. práce bylo povinností žalované vydat žalobci potvrzení o zaměstnání. O vydání posudku o pracovní činnosti žalobce požádal dopisem ze dne 8.2.2007, a bylo povinností žalované na jeho žádost tento posudek vydat. Je však třeba mít na zřeteli, že „smyslem, proč je posudek o pracovní činnosti zaměstnanci vydáván, je informovat toho, u něhož se zaměstnanec uchází o zaměstnání, o hodnocení práce dosavadním zaměstnavatelem“. „Judikatura již v minulosti dovodila, že zaměstnavatel má povinnost zaměstnanci pracovní posudek na jeho žádost vydat, ledaže by jednání zaměstnance představovalo zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce“. Protože v daném případě žalobce nikdy netvrdil, že by pracovní posudek potřeboval pro svého zaměstnavatele, v žalobě uváděl, že ho potřebuje pro řízení ve věci důchodového zabezpečení, „z čehož plyne, že je v důchodu a potvrdil tedy, že pracovní posudek chce vydat za zcela odlišným účelem, než k jakému účelu má sloužit“. Za této situace lze podle názoru odvolacího soudu přisvědčit žalované, že jde o situaci, kdy lze vydání pracovního posudku výjimečně odepřít, „neboť nejde o posudek pro nynějšího či budoucího zaměstnavatele žalobce, ale takový posudek má sloužit jen pro jiné jeho spory“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „proti jeho výroku I. a v souvislosti s tím i do jeho výroku III.“ žalobce namítal, že „požadavek o vydání pracovního posudku uplatněný 39. den poté, co skončil jeho pracovní poměr, a za situace, kdy žalovaný byl v tomto okamžiku 39 dní v prodlení se splněním i další své zákonné povinnosti - vydat žalobci potvrzení o zaměstnání, lze sotva považovat za zneužití práva“. V hmotněprávním předpisu není nikde stanoveno, že by zaměstnanec musel nějakým zvláštním způsobem dokládat účel a důvody své žádosti. Mělo-li by platit, že například zaměstnanec odcházející do starobního důchodu by neměl mít na posudek nárok, šlo by zřejmě i o případ nerovného zacházení a diskriminace takového zaměstnance kvůli věku. „Zcela absurdní se jeví ničím nepodložený závěr odvolacího soudu“, že svou žádostí byl veden přímým úmyslem způsobit svému bývalému zaměstnavateli v rozporu s dobrými mravy újmu, neboť je to naopak žalovaný, který způsobil a nadále působí újmu žalobci tím, že mu nevydal včas a řádně jak potvrzení o zaměstnání, tak pracovní posudek. Kromě toho řízení trpí další vadou spočívající v tom, že „až na samotné podání odvolání“ žalovaný český stát nebyl v řízení řádně zastoupen, neboť ustanovení § 21 a odst. 3 o.s.ř. neumožňuje, aby vedoucí organizační složky státu - ministr - zmocnil dalšího zaměstnance - vedoucího odboru - k udělení pověření dalšímu zaměstnanci. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že soudy při úvaze „o otázce trvání pracovního poměru“ nevzaly v úvahu zásadní obsah pracovněprávního vztahu, kterým je zejména povinnost zaměstnance osobně vykonávat sjednaný druh práce. Nevzaly v úvahu ani skutečnost, že žalobce přestal pro žalovanou vykonávat práci dnem 20.7.1993, a nikdy poté svým jednáním neprojevil, že by měl pochybnosti o tom, že pracovní poměr neskončil. Neoznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, nepožadoval přidělování práce ani náhradu příjmu z důvodu nepřidělování práce, do práce se nedostavoval a práci nevykonával. O tom, že i žalobce považoval pracovní poměr za skončený svědčí fakt, že ve své faxové zprávě adresované vedoucímu zastupitelského úřadu ze dne 10.6.1993 očekával „nejpozději 14.6.1993 vydání pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání ve smyslu ust. § 60 zák. práce“. Je také skutečností, že žalobci bylo vydáno potvrzení o zaměstnání společností Omnipol a.s. za období od 1.8.1969 do 31.7.1993. Vzhledem k tomu, že tehdejší právní úprava neumožňovala souběh pracovních poměrů při dočasném uvolnění pro výkon práce v zahraničí, nemohl mít žalobce vedle sebe dva souběžné pracovní poměry, a to jak se žalovanou, tak s Omnipol a.s. Vzhledem k dočasnému uvolnění pro výkon práce v zahraničí se nemůže ani uplatnit názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003 sp.zn. 21 Cdo 2372/2002, neboť v daném případě odvoláním žalobce z místa působení v zahraničí jeho pracovní poměr u Omnipol a.s. neskončil. Tím, že žalobce minimálně do roku 2005, tedy po dobu 12 let, nezpochybnil skončení svého pracovního poměru ke dni 20.7.1993, byla prolomena zásada právní jistoty žalované. Žalovaná navrhovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a že dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť v projednávané věci řešená právní otázka výkladu způsobu skončení pracovního poměru (§ 42 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce) byla vyřešena jinak, než je řešena v ustálené judikatuře soudů a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávaní věci významné (určující), přezkoumal rozsudek odvola