21 Cdo 1771/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1771/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1771/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1771.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovní úraz Pracovněprávní vztahy Pracovní cesta Zavinění Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 269 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 271k odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 273 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 25 odst. 4 předpisu č. 108/1994 Sb. § 270 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1771/2024-215 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Hellady č. 697/4, proti žalované MAXIMA pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze 2, Italská č. 1583/24, IČO 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 564/3, o 189 850 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 59/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023, č. j. 30 Co 278/2023-176, takto: Dovolání žalované se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 30 Co 278/2023-176, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho závěr, že „úraz, který žalobkyně utrpěla dne 4. 10. 2019 v průběhu transportu na přívěsu automobilu z místa přistání balonu k přistavenému mikrobusu, jenž měl účastníky odvézt zpět do ubytovacího zařízení, je úrazem pracovním ve smyslu § 269 odst. 1 ve spojení s § 271k odst. 1 zákoníku práce“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Problematikou tzv. team buildingu organizovaného zaměstnavatelem a povahy úkolů na něm plněných, při jejichž výkonu zaměstnanec utrpěl úraz, se dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007, uveřejněný pod č. 115/2009 Sb. rozh. obč.). Vyšel z pojetí tzv. team buildingu, který bývá chápán – tak jako tomu bylo i v projednávané věci – jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů, kdy zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. S přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu těchto aktivit, organizovaných v zájmu zaměstnavatele zpravidla formou výjezdní akce zaměstnanců (pracovní cesty), zaujal stanovisko, že pro závěr, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při některé z aktivit v rámci tzv. team buildingu, může být považováno za pracovní úraz, není rozhodující formální označení tohoto kurzu týmové spolupráce v příslušných dokumentech, nýbrž vlastní obsahová náplň činnosti („úseku“ pracovní cesty), při které zaměstnanec úraz utrpěl, a že – jak dále dovodil – kdyby bylo prokázáno, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v rámci některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat – nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného (vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. § 141a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 25 odst. 4 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (ve znění účinném do 2. 6. 2004). 4. Uvedené závěry přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2006 se uplatní i za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2019, tj. v době úrazu žalobkyně ze dne 4. 10. 2019 (dále jen „zák. práce“), avšak s tím rozdílem, že za nové právní úpravy účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace – kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. § 230 odst. 2 zák. práce) – zákon výslovně považuje za výkon práce, za který zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (srov. § 230 odst. 3 zák. práce). V případě team buildingu pořádaného formou výjezdní akce (jak tomu bylo i v projednávané věci) se potom jedná o činnost, která je předmětem pracovní cesty, a tedy plněním pracovních úkolů ve smyslu § 273 odst. 1 zák. práce. 5. Z uvedených závěrů soudní praxe odvolací soud důsledně vycházel, jestliže na základě skutkového závěru, že „předmětná akce pořádaná žalovanou – a v tomto rámci také konkrétní činnost, při níž došlo k poškození zdraví žalobkyně (let balonem, resp. transport z místa přistání) – měla charakter team buildingu, kdy smyslem a účelem žalovanou zajištěných aktivit (včetně letu balonem) bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci“ (bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dovodil „souvislost utrpěného úrazu žalobkyně s plněním pracovních úkolů z hlediska místního, časového a věcného (vnitřního účelového)“. 6. Namítá-li žalovaná, že účast na třídenní akci pořádané k 25. výročí založení žalované byla „dobrovolná“, pak přehlíží, že podle skutkových zjištění soudů (bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) – správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., nepodléhá – zaměstnanci měli možnost výběru (jen) mezi standardním plněním pracovních povinností nebo pracovní cestou, tj. účastí na uvedené akci žalované. Plnění pracovních úkolů nevylučuje ani namítaná skutečnost, že „program jednotlivých aktivit měl podobu nabídky možných oddechových činností, kterých se zaměstnanci mohli, ale i nemuseli zúčastnit, vše dle jejich vlastní volby“. Podstatná jsou zde shora uvedená zjištění o charakteru pořádané akce. Odvolací soud též správně poukázal, že „v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivého případu nemusí team building spočívat pouze v cílených přednáškách či přísně řízených aktivitách zaměstnanců, nýbrž může být i volněji zaměřen na ‚tmelení‘ kolektivu, na vytváření funkčního zaměstnaneckého celku, který posílenými interpersonálními vazbami, při současném zvyšování kvalifikace informovanosti, dokáže lépe obstát v konkurenčním prostředí trhu, přičemž k tomu může přispívat i trvalost zaměstnaneckého kolektivu, dosahovaná rovněž zvýšením loajality k zaměstnavateli a zvyšováním pocitu celkové smysluplnosti práce vykonávané pro zaměstnavatele“. 7. Nelze sdílet ani dovolací námitku, že „případ úrazu žalobkyně je svými znaky podobný úrazu, který Nejvyšší soud posuzoval v řízení sp. zn. 21 Cdo 2558/2002“ (správně sp. zn. 21 Cdo 255/2022). Skutkové okolnosti odkazované věci byly odlišné, neboť v tam posuzované věci „se jednalo o ‚zábavní akci‘ pořádanou a financovanou žalovanou pro její zaměstnance, která neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly“. 8. Žalovaná dále nastoluje otázku „posouzení míry zavinění zaměstnance při kvalifikované lehkomyslnosti, jak požaduje § 270 odst. 3 zákoníku práce“. Míra zavinění zde vyjadřuje, v jakém rozsahu jednání poškozeného přispělo k n