21 Cdo 2501/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2501/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2016 Spisová značka:21 Cdo 2501/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2501.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Insolvenční návrh Moratorium Zaměstnanci Zaměstnavatelé Dotčené předpisy:§ 1a předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2014 § 3 písm. c) předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2014 § 11 odst. 3 předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2014 § 12 odst. 2 předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2014 § 12 odst. 3 předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2014 § 14 předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2014 § 331 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 8. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2501/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu práce České republiky v Praze 7 – Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, proti žalovanému KODE TRANS s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 794/21, IČO 26864592, zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií č. 1364/20, o 24 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 185 C 59/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015 č. j. 16 Co 162/2014-80, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 20. 8. 2013 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 7. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že vyhláškou ze dne 29. 4. 2013 bylo u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 12083/2013 zahájeno ohledně žalovaného insolvenční řízení, které bylo usnesením ze dne 9. 5. 2013, jež nabylo právní moci dne 30. 5. 2013, zastaveno, že zaměstnanec žalovaného I. D., podal u žalobkyně dne 30. 4. 2013 žádost o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, že žalobkyně dopisem ze dne 3. 5. 2013 doručeným do datové schránky fikcí dne 13. 5. 2013 vyzvala žalovaného podle § 7 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, který však žalovaný nedoložil, a že platebním poukazem ze dne 1. 7. 2013 č. j. MPSV-UP/6075755/13/AIS-ZAM dala žalobkyně pokyn k převedení finančních částek pro Českou správu sociálního zabezpečení ve výši 1 560 Kč, zdravotní pojišťovnu ve výši 1 080 Kč, Generální finanční ředitelství ve výši 4 860 Kč a mzdy žadateli I. D. ve výši 16 500 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 8. 7. 2013 č. j. MPSV-ÚP/82354/13/OT doručeným do datové schránky dne 8. 7. 2013 vyzvala žalovaného k úhradě vyplacených mzdových nároků a odvodů v celkové výši 24 000 Kč ve lhůtě 15 pracovních dnů od doručení. Žalovaný výzvě nevyhověl a od 30. 7. 2013 je s úhradou v prodlení. Žalovaný zejména namítal, že „žalovaná částka“ byla žalobkyní vyplacena bývalému zaměstnanci žalovaného I. D. neoprávněně, neboť I. D. podal návrh na zahájení insolvenčního řízení proti žalovanému účelově, aby splňoval podmínky dané zákonem č. 118/2000 Sb. a tím neoprávněně dosáhl výplaty mezd od žalobkyně, že o účelovosti jeho jednání svědčí také fakt, že již dne 30. 4. 2013 vzal svůj návrh na zahájení insolvenčního řízení zpět, že veškeré jeho nároky na výplatu mezd za uplatňovaná období leden 2013, únor 2013 a březen 2013 byly řádně uhrazeny včetně všech povinných odvodů za zaměstnance a že žalobkyně by měla postupovat v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 118/2000 Sb. a svůj uplatněný nárok požadovat po zaměstnanci. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 185 C 59/2013-47 žalobě vyhověl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice „na účet České republiky – Okresního soudu v Ostravě“ na soudním poplatku 1 200 Kč. Vycházel ze zjištění, že dne 29. 4. 2013 bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno ohledně žalovaného insolvenční řízení na návrh zaměstnance žalovaného I. D., který dne 30. 4. 2013 podal u žalobkyně žádost o uspokojení mzdových nároků vůči žalovanému podle zákona č. 118/2000 Sb., že žalobkyně zaslala žalovanému dne 3. 5. 2013 do datové schránky výzvu k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, která byla žalovanému doručena fikcí dne 13. 5. 2013, že žalovaný požadovaný seznam žalobkyni nedoložil, že žalobkyně proto vyplatila zaměstnanci I. D. nevyplacenou mzdu ve výši 16 500 Kč a odvedla za něj pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1 560 Kč, pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 1 080 Kč a zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti ve výši 4 860 Kč za měsíce leden až březen 2013, že dne 30. 4. 2013 zaměstnanec I. D. žalovanému písemně potvrdil, že mu žalovaný nic nedluží, a že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 5. 2013, které nabylo právní moci dne 30. 5. 2013, zastavil insolvenční řízení pro zpětvzetí návrhu ze dne 30. 4. 2013. Dovodil, že to, že zaměstnanec žalovaného I. D. zjevně podal šikanózní insolvenční návrh na žalovaného, který mu nedlužil mzdu, nelze dávat žalobkyni k tíži, neboť zákon č. 118/2000 Sb. ukládá žalobkyni v § 7 odst. 1 větě prvé neprodleně od uplatnění nároku zaměstnance vyzvat zaměstnavatele k předložení seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, což žalobkyně dne 3. 5. 2013 na základě uplatnění nároku I. D. ze dne 30. 5. 2013 učinila. Protože žalovaný na tuto výzvu, která mu byla doručena dne 13. 5. 2013, ve lhůtě stanovené v § 7 odst. 1 větě druhé zákona č. 118/2000 Sb. ani jindy nereagoval, byla žalobkyně povinna v souladu s § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. vyplatit I. D. mzdový nárok ve výši minimální mzdy, což také učinila. Soud prvního stupně uvedl, že zákon č. 118/2000 Sb. žalobkyni neumožňuje jiný postup a že pouze žalovaný disponoval důkazy, že I. D. vznáší mzdový nárok neoprávněně, které však žalobkyni nepředložil. Shledal, že žalobkyně bez součinnosti žalovaného neměla jak zjistit neoprávněnost mzdového nároku I. D., neboť z insolvenčního rejstříku tato skutečnost nevyplývá (zpětvzetí insolvenčního návrhu není odůvodněno), a že se proto neuplatní ustanovení § 14 zákona č. 118/2000 Sb., nýbrž povinnost žalovaného uhradit žalobkyni finanční prostředky vyplacené I. D. podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 16 Co 162/2014-80 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žaloba se zamítá, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek jej změnil tak, že žalovanému se tato povinnost neukládá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12 623 Kč k rukám advokátky JUDr. Dalily Pelechové. Poté, co dovodil, že na „úřad práce“ podle § 11 odst. 3 věty první zákona č. 118/2000 Sb. přechází „toliko existující“ mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli, odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnanec žalovaného I. D. věděl nebo musel z okolností předpokládat, že se v případě peněžních prostředků, které mu vyplatil „úřad práce“, jedná o částky nesprávně určené, a že žalobkyně proto měla postupovat podle § 14 zákona č. 118/2000 Sb., neboť předmětný mzdový nárok I. D. za měsíce leden až březen 2013 zanikl [splněním dluhu, jak je zřejmé z písemného potvrzení I. D. ze dne 30. 4. 2014 (správně 30. 4. 2013), ve kterém uvedl, že mu žalovaný k tomuto dni nic nedluží] ještě předtím, než mu žalobkyně vyplatila peněžní prostředky a odvedla srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů, a proto nemohlo podle § 11 odst. 3 věty první zákona č. 118/2000 Sb. dojít k přechodu mzdového nároku I. D. na žalobkyni, která tak není oprávněna domáhat se vůči žalovanému podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. zaplacení peněžních prostředků vyplacených I. D. a částek odpovídajících srážkám a odvodům, které odvedla podle zvláštních právních předpisů. Dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný nesplnil povinnosti uvedené v § 7 zákona č. 118/2000 Sb. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že vyplatit mzdu ve výši rovnající se minimální mzdě je žalobkyně povinna podle zákona č. 118/200