21 Cdo 3258/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3258/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2017 Spisová značka:21 Cdo 3258/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3258.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Pracovní pohotovost Soudci Dotčené předpisy:§ 28 a násl. předpisu č. 236/1995Sb. § 1 písm. g) předpisu č. 236/1995Sb. § 2 písm. a) a b) předpisu č. 236/1995Sb. § 43 předpisu č. 236/1995Sb. § 84 odst. 4 předpisu č. 6/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3258/2015-164 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. S., proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Náchodě se sídlem v Náchodě, Palachova č. 1303, IČO 00024970, o 87.217,83 Kč s úrokem z prodlení, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, jako vedlejší účastnice na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 226/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2015, č. j. 26 Co 139/2015-101, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 87.217,83 Kč „spolu s 8,05% úrokem z prodlení p. a. jdoucím od 1. 5. 2014 do zaplacení“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že je soudkyní přidělenou k výkonu funkce k Okresnímu soudu v Náchodě. V letech 2011 až 2014 konala (byla jí nařízena) pracovní pohotovost, avšak žalovaná jí odmítá za výkon pracovní pohotovosti v rámci přípravného trestního řízení vyplatit příslušnou odměnu. Žalovaná namítala, že plat soudce „komplexně pokrývá veškeré platové nároky, včetně případné náhrady za pracovní pohotovost“, a proto žalobkyni nepřísluší žádná další odměna (mimo platu soudce) za výkon pracovní pohotovosti v rámci přípravného trestního řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 6 C 226/2014-64, uložil žalované zaplatit žalobkyni 87.217,83 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % jdoucím z uvedené částky od 1. 5. 2014 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4.361 Kč. Z ustanovení § 84 a 75 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), z ustanovení § 1, 2, 29 a 32 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, a z ustanovení § 78 odst. písm. h), 95 a 140 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dovodil, že „1) odměna za pracovní pohotovost není (obecně vzato) součástí platu nebo mzdy, 2) plat soudce v širším slova smyslu sestává ze samotného platu, zahrnujícího i práci přesčas, a náhrad některých výdajů; plat soudce v širším slova smyslu a "platové poměry" ve smyslu zákona o soudech a soudcích jsou ekvivalentními výrazy, 3) i na výkon funkce soudce se vztahují příslušná ustanovení zákoníku práce o pracovní pohotovosti a odměně za ni“. Naopak, z žádného z citovaných předpisů nevyplývá, a nelze to dovodit ani výkladem, že by soudci neměla za výkon pracovní pohotovosti náležet odměna, nebo že by tato případná odměna již byla zahrnuta v platu soudce. Žalovanou označené stanovisko Nejvyššího soudu vydané pod zn. Cpjn 82/97 nelze podle jeho názoru pro změnu výchozí právní úpravy na projednávanou věc vztáhnout, neboť subjektivní nárok na zaplacení odměny za pracovní pohotovost z tehdy účinného zákoníku práce nevyplýval. Při absenci dohody o výši odměny je tak nutné vycházet z nejnižší možné odměny, kterou upravuje § 140 zákoníku práce, tedy 10 % průměrného výdělku, jak požadovala žalobkyně. S ohledem na nesporný rozsah vykonané pracovní pohotovosti žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 26 Co 139/2015-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 87.217,83 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % od 1. 5. 2014 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Vyšel z toho, že na pracovní vztah soudce se použijí ustanovení zákoníku práce pouze přiměřeně a pouze tehdy, nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpis jinak. Účelem zákona o platu soudců (zákona č. 236/1995 Sb.) bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší. Odvolací soud je přesvědčen, že touto novou úpravou mínil zákonodárce speciálně upravit všechny finanční nároky soudců, což vyjádřil také tím, že v názvu zákona je uvedeno nejen, že jde o úpravu platu soudce, ale že jde i o úpravu „dalších náležitostí“ spojených s výkonem funkce soudce. Speciální zákon sice nárok na odměnu za pracovní pohotovost soudce výslovně soudci neodpírá, ale protože zákonodárce chtěl tímto zákonem upravit všechny v úvahu připadající složky finančního ohodnocení práce a činnosti soudce, možné užití zákoníku práce pouze pro odměnu za pracovní pohotovost soudce tento lex specialis vylučuje. Došlo-li přijetím zákona č. 236/1995 Sb. k vypuštění nároku na odměnu za pracovní pohotovost soudce (oproti předchozí úpravě v zákoně č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů), a contrario je nutno uzavřít, že nárok není dán. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nezměnilo ani přijetí zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který subjektivní právo na odměnu za pracovní pohotovost pro zaměstnance upravil. Nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, že odměna za pracovní pohotovost nemůže být obsažena v platu soudce, protože by část soudců byla placena za něco, co vůbec nevykonává, a soudci držícímu pohotovost jen jednou či dvakrát do roka by náležela stejná odměna jako soudci majícímu pohotovost pět, šest týdnů v roce. Tento názor není pro odvolací soud přesvědčivý, neboť „k projednávání a rozhodování sporů a k výkonu další soudní agendy soudci využívají především stanovenou pracovní dobu, ale vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví, lze po soudcích spravedlivě žádat, aby prováděli potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu (za takovou činnost lze považovat také pracovní pohotovost) s tím, že nárok na odměnu nad rámec stanoveného platu je u soudce výslovně dán pouze tehdy, dojde-li k faktickému výkonu práce v noci nebo ve dny pracovního klidu (§ 29 odst. 1 zákona o platu soudců)“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že zákon o platu soudců neupravuje výslovně všechny finanční nároky, např. nárok na náhradu platu za dovolenou na zotavenou, při placených osobních překážkách v práci, při plnění občanské povinnosti, průměrný výdělek apod. Ohledně všech těchto dalších nároků se podle dovolatelky použijí na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Zákon o platu výslovně uvádí, že je plat stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas, ovšem již neuvádí, že je stanoven i s přihlédnutím k případné pracovní pohotovosti. Připomíná „názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 2763/2000, který potvrzuje, že peněžité nároky soudce neupravené zákonem č. 236/1995 Sb. je nutné posuzovat podle ustanovení zákoníku práce“. Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na odůvodnění stanoviska kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 82/97, které podle jejího názoru již nelze na danou problematiku aplikovat. Toto stanovisko vycházelo z předchozí úpravy zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) účinného do 31. 12. 2006. Z ustanovení § 95 odst. 4 vyplývalo, že odměňování pracovní pohotovosti, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává a odměna za pracovní pohotovost přísluší podle zvláštních právních předpisů. Z důvodu neexistence takových předpisů ve vztahu k soudcům, pak byla tato absence příslušné právní úpravy důvodem nepřiznáni náhrady za pracovní pohotovost. V současné době však je výše odměny za pracovní pohotovost upravena v ustanovení § 140 zákoníku práce a není tedy důvod k jejímu nepřiznání. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalov