21 Cdo 4469/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4469/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:21 Cdo 4469/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4469.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní cesta Dotčené předpisy:§ 170 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 170 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4469/2017-258 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru č. 17, proti žalované DUVENBECK LOGISTIK s.r.o., se sídlem ve Volduchách č. 398, IČO 25202201, zastoupené JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 97/9, o 4.930,- EUR s příslušenstvím a o 62.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 214/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2017 č. j. 61 Co 376/2016-228, takto: Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 1. 6. 2016 č. j. 4 C 214/2014-199 ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 32.753,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu na zahraničním stravném za období od května 2011 do května 2014 celkem 4.930,- EUR, na příplatcích za práci v noci za období od května 2011 do dubna 2014 celkem 32.753,- Kč a na náhradě mzdy 30.000,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 11. 2002 byl u žalované zaměstnán jako řidič mezinárodní kamionové dopravy až do 15. 5. 2014, kdy se žalovanou okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu nevyplacení zahraničního stravného a příplatků za práci v noci. Uvedl, že v žalovaném období činila denní sazba stravného pro Německo 45 EUR, žalovaná však tuto denní sazbu „bez jakékoliv dohody krátila“. Po žalované požadoval též příplatky za práci v noci ve výši 10%, které mu za žalované období nevyplatila, a konečně náhradu mzdy podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 4 C 214/2014-199 žalobu ohledně všech uplatněných nároků zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 83.352,- Kč k rukám zástupce žalované a České republice – Okresnímu soudu v Rokycanech na náhradě nákladů státu 1.718,92 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vyplácela zahraniční stravné „podle vnitřního předpisu vycházejícího z příslušných vyhlášek Ministerstva financí, postupovala v souladu s ustanovením § 170 odst. 2 zák. práce“, a že proto je uplatněný nárok na doplatek zahraničního stravného neopodstatněný. Navíc podle znaleckého posudku Ing. Klapuchové vznikl žalobci přeplatek na tomto nároku ve výši 1.537,- EUR. Stejně tak podle výpočtu jmenované znalkyně vznikl žalobci za žalované období přeplatek na příplatcích za práci v noci ve výši 77.140,- Kč. Příplatky za práci v noci tedy žalovaná vyplácela sice „na základě paušální částky dle vlastních výpočtů“, avšak „ve vyšších hodnotách, než jaké by žalobci příslušely dle zákoníku práce“. Kromě toho soud prvního stupně k námitce žalované akcentoval, že uplatněné nároky za období květen až září 2011 jsou promlčeny. Protože za této situace nebyl dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce, není opodstatněný ani nárok žalobce na požadovanou náhradu mzdy, na čemž „nic nemění ani to, že se žalovaná neplatnosti tohoto zrušovacího projevu vůle nedomáhala“. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 61 Co 376/2016-228 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zahraniční stravné ve výši 4.630,- EUR s příslušenstvím a o příplatky za práci v noci ve výši 32.753,- Kč s příslušenstvím, potvrdil; ve výroku o zamítnutí žaloby o náhradu mzdy „a v souvisejících výrocích“ o nákladech řízení účastníků a státu tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl „argumentaci žalobce, že ke zkrácení stravného bylo možno přikročit pouze na základě písemné oboustranné dohody“, neboť – jak zdůraznil – „ust. § 170 zák. práce dává zaměstnavateli v podnikatelské sféře možnost sazbu stravného krátit jednostranně, a to i bez souhlasu zaměstnance“. Zákon pouze stanoví mez, do které je možné výplatu stravného krátit, a ta byla v daném případě dodržena. Argumentace žalobce by obstála pouze tehdy, kdyby byla výše stravného předtím sjednána v pracovní smlouvě nebo jiné dohodě, což ovšem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Tvrzení žalobce, že žalovaná uzavřela dohody o náhradě stravného s ostatními zaměstnanci, a nikoli se žalobcem, „je právně bezvýznamné“. Příplatkové nároky žalovaná hradila svým zaměstnancům (vč. žalobce) formou paušálu, kdy tato forma úhrady, upravená ve vnitřním předpise žalované, „byla ve prospěch žalobce, neboť (podle propočtu znalkyně Ing. Evy Klapuchové) mu bylo vypláceno vyšší peněžní plnění, než na které mu vznikal nárok“. Námitku žalobce, že paušální příplatek neřešil příplatek za práci v noci v pracovní dny, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „paušální příplatek podle znění vnitřního předpisu zaměstnavatele z doby rozhodné v sobě zahrnoval příplatek za práci v sobotu a neděli a příplatek za práci v noci bez ohledu na to, zda byla práce v noci konána v pracovní den nebo o víkendu“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce ze dne 15. 5. 2014, které nebylo soudem prohlášeno za neplatné, za „způsobilý podklad pro poskytnutí náhrady mzdy“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že závěr soudů, že ustanovení § 170 zák. práce dává zaměstnavateli v podnikatelské sféře možnost sazbu stravného jednostranně krátit na 75%, a to i bez souhlasu zaměstnance, není správný. Podle názoru dovolatele z ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce vyplývá, že nesjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem výši zahraničního stravného dohodou, „určí ji před vysláním zaměstnance na pracovní cestu“. „Způsob určení je však rozhodný, tímto určením se nemíní jednostranné snížení bez ohledu na další rozhodné skutečnosti, zavedenou praxi či návaznost na jiná ustanovení právních předpisů“. V daném případě z pracovní smlouvy a dohody o mzdě vyplývá, že se účastníci výslovně dohodli na tom, že jakékoliv změny obsahu pracovní smlouvy budou stanoveny pouze písemně. Protože „určení mzdy a dalších souvisejících nároků, jako je v případě řidiče mezinárodní kamionové dopravy určení zahraničního stravného, představuje podstatnou složku plnění vypláceného zaměstnanci, a tedy podstatnou náležitost pracovněprávního vztahu“, „musela být jakákoliv změna týkající se této složky učiněna písemně“. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná s ostatními zaměstnanci uzavřela dohodu o snížení stravného na částku 34 EUR, se žalobcem však žádná taková dohoda uzavřena nebyla. Dovozoval proto, že mu „zcela“ vznikl nárok na výplatu zahraničního stravného ve výši 45 EUR denně. Ohledně uplatněného nároku na zaplacení příplatků za práci v noci dovolatel namítal, že z obsahu znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové vyplývá, že paušální hodnoty příplatku o víkendech nepostihovaly případný příplatek za práci v noci během pracovních (všedních) dnů, přičemž z dokladů předložených žalobcem vyplývá, že vykonával pouze práci v noci ve všední den. Proto žalovaná svou zákonnou povinnost podle ustanovení § 116 zák. práce nesplnila. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném