21 Cdo 451/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 451/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2016 Spisová značka:21 Cdo 451/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.451.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Pracovněprávní vztahy Okamžité zrušení pracovního poměru Převedení na jinou práci Povinnosti zaměstnanců Povinnosti zaměstnavatelů Překážky v práci Zavinění Pracovní kázeň Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 o. s. ř. § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. § 41 odst. 1 písm. a),e) předpisu č. 262/2006Sb. § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. § 301 odst. 1 písm. a),b) předpisu č. 262/2006Sb. § 103 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. § 39 odst. 1 písm. a) předpisu č. 155/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 451/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. Č. S., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, , o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 59/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č.j. 62 Co 223/2011-102, takto: Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. září 2010 č.j. 14 C 59/2010-60 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 25.2.2010 č.j. OKFK-30-ČJ-2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Jako důvod tohoto opatření uvedla, že po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dne 4.2.2010 žalobkyně „až do současnosti“ do práce nenastoupila, a její „nepřítomnost v práci je od tohoto data posuzována jako neomluvená absence“. Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.4.2010 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3.3.1999, a od 1.5.2006 byla zařazena do odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie. Od roku 2006 měla dlouhodobé zdravotní problémy způsobené bolestmi zad, z důvodu zhoršení zdravotního stavu byla od září 2007 do června 2008 v pracovní neschopnosti a rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 byla uznána plně invalidní, neboť poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Žalovaná pak poskytla žalobkyni na její žádost do 8.6.2009 pracovní volno bez náhrady mzdy, následné žádosti o prodloužení pracovního volna bez náhrady mzdy do 31.8.2009 již nevyhověla a vyzvala žalobkyni k nástupu do zaměstnání. Ošetřující lékařka potvrdila žalobkyni od 15.6.2009 do 3.2.2010 pracovní neschopnost, a před jejímž koncem, dne 2.2.2010, požádala žalobkyně žalovanou o převedení na jinou práci. Žalovaná sice dopisem ze dne 17.2.2010 na tuto žádost „formálně reagovala, ve skutečnosti však nikdy neměla zájem žalobkyni vyhovět“. Podle názoru žalobkyně měla žalovaná „nepochybně hodnotit důvody neúčasti v práci v době těsně před okamžitým zrušením pracovního poměru nejen z pohledu toho, že žalobkyně je plně invalidní, ale zejména z toho pohledu, že žalobkyni zdravotní stav výkon práce neumožňoval“. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22.9.2010 č.j. 14 C 59/2010-60 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně v žádosti o převedení na jinou práci nepředložila lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který tento lékařský posudek přezkoumává, „aby bylo možno uzavřít, že žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci“. Vzhledem k tomu nebylo povinností žalované žádosti žalobkyně o převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a), e) zák. práce vyhovět. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně tím, že měla celkem 15 neomluvených absencí, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a naplnila tak zákonnou podmínku pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť i přes své obtíže si „nutně musela uvědomovat závažnost svého jednání. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2011 č.j. 62 Co 223/2011-102 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že „žalobkyni po 4.2.2010 žádná zákonná překážka v práci v plnění pracovních povinností nebránila, a bylo proto její povinností se do zaměstnání řádně dostavit a konat práci podle původní pracovní smlouvy. Na tom nic nemění ani to, že byla rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 uznána plně invalidní a že podle lékařské zprávy MUDr. Ludmily Plockové by mohla pracovat pouze dvě hodiny denně, pokud by tato práce byla adekvátní jejímu zdravotnímu stavu, tedy pokud by se jednalo o práce administrativního charakteru bez zvedání břemen, dlouhého stání, práce v předklonu apod.“ Lékařská zpráva MUDr. Plockové však není lékařským posudkem ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 20/1966 Sb., a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 je rozhodnutím podle zákona č. 155/1995 Sb., nikoliv podle zákona č. 20/1966 Sb. Nepřítomnost žalobkyně v práci ve dnech od 4.2.2010 do 25.2.2010 lze tudíž považovat za neomluvené absence, neboť žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalobkyně tak svým jednáním porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a žalovaná byla oprávněna s ní okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda „i přes vědomí o tom, že zaměstnanec nemůže konat dosavadní práci“, může zaměstnavatel požadovat „i přes neexistenci lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu (orgánu), která lékařský posudek přezkoumává, aby zaměstnanec dále konal dosavadní práci v nezměněném rozsahu“, zda je právem zaměstnance ve výkonu práce nepokračovat do doby úpravy podmínek výkonu práce, aniž by takové nepokračování v práci představovalo porušení právní povinnosti. Dovolatelka má za to, že zde není rozhodující existence lékařského posudku, ale objektivní zdravotní stav zaměstnance. V uvedeném případě žalobkyně objektivní zdravotní stav znemožňující její výkon dosavadní práce i přes neexistenci lékařského posudku žalované doložila a oprávněně žádala o převedení na jinou práci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. (jak bylo též napevno postaveno usnesením odvolacího soudu ze dne 2.9.2013 č.j. 62 Co 194/2013-134), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 pís