21 Cdo 681/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 681/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2006 Spisová značka:21 Cdo 681/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.681.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 241b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 681/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované O. l. a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 10 C 153/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2004, č.j., 16 Co 216/2004-76, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.806,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od ledna 1999 do dubna 2003 celkem 96.146,- Kč s 10% úrokem z částky 29.353,- Kč od 6.11.2000 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 66.793,- Kč od 27.5.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalované (jejího právního předchůdce), u níž pracoval od 23.8.1969 jako lesní dělník, byla u něj dne 27.8.1976 zjištěna nemoc z povolání, pro kterou byl dnem 1.10.1977 přeřazen na práci hlídače, poté dnem 2.7.1979 na práci dělníka ve skladu materiálu a dnem 5.7.1983 na práci hlídače objektu „PDV“, kterou však přestal vykonávat (žalovaná mu poskytla na jeho žádost neplacené volno od 8.5.1991 do 30.6.1991); připomíná, že věcí se již na základě jeho žaloby zabýval Okresní v Opavě pod sp.zn. 10 C 227/94. Žalovaná mu sice platí náhradu za ztrátu na výdělku, ale s jiným výpočtem, než jaký žalobce považuje za správný. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 4.3.2004, č.j. 10 C 153/2000-47, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.800,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“ a že žalobci se „z titulu soudního poplatku“ vrací 3.900,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 27.8.1976 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání č. 28 („onemocnění cév a nervů z vibrací“), že touto nemocí byl postižen za trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované (S. s. l., s.p., L. z. O.), že žalovaná svou odpovědnost uznala a vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, přičemž spor mezi účastníky spočívá výhradně ve způsobu výpočtu výše této náhrady, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ke dni 14.8.1992 a že po skončení pracovního poměru není žalobce nikde zaměstnán, ačkoliv je schopen pracovat v plném pracovním úvazku bez nebezpečí zhoršování zdravotního stavu v doporučených zaměstnáních, včetně práce hlídače na místě, které vykonával po převedení na jinou práci za trvání pracovního poměru u žalované a jejíž výkon bez vážných důvodů odmítl; pro následky nemoci z povolání byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Průměrný výdělek (kterého by žalobce mohl na této práci dosáhnout i po datu 8.5.1991) zjistil ke dni 8.5.1991 podle vyhlášky č. 235/1988 Sb. a dovodil, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem žalobce před vznikem škody a částečným invalidním důchodem a výdělkem, kterého žalobce dosahoval na práci hlídače předtím, než s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Soud prvního stupně, který provedl za celé žalované období výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že od průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody odečítal částečný invalidní důchod a výdělek dosažený žalobcem na práci hlídače, když oba výdělky valorizoval, dospěl k závěru, že žalobce byl za celé žalované období žalovanou „přeplácen“; proto žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský v Ostravě rozsudkem ze dne 18.10.2004, č.j. 16 Co 216/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.500,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1998, sp.zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněného v „Soudní judikatuře č.13/1998, strana 303-304“, zaujal právní názor, že „poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru podle § 53 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků“. S odkazem na rozhodnutí „55/2000“ (správně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999, sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 2000) vyslovil dále právní názor, že výdělek po zjištění nemoci z povolání se u těchto zaměstnanců stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu méně placené práce ve výši jejich průměrného výdělku zjištěného k tomuto dni a že zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Odvolací soud s přihlédnutím k výsledkům dokazování provedeného soudem prvního stupně a k tomu, že žalobci náleží po skončení pracovního poměru u žalované fixní renta spočívající v rozdílu mezi výdělkem před vznikem škody (před převedením na méně placenou práci) a částečným invalidním důchodem a výdělkem, kterého žalobce dosahoval nebo měl dosahovat před rozvázáním pracovního poměru u žalované, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná žalobce na náhradě za ztrátu na výdělku „přeplácela“; žalovaná totiž za celé žalované období vypočítávala žalobci náhradu za ztrátu na výdělku tím způsobem, že od valorizovaného čistého měsíčního výdělku žalobce před nemocí z povolání odečítala jeho částečný invalidní důchod a dále 75% čisté minimální mzdy (rozdíl činil náhradu za ztrátu na výdělku, kterou mu vyplácela). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně zjišťoval průměrný výdělek žalobce před rozvázáním pracovního poměru podle vyhlášky č. 235/1988 Sb., neboť - vzhledem k datu skončení pracovního poměru žalobce u žalované (ke dni 14.8.1998) a vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období druhého čtvrtletí roku 1992 nepracoval - mělo být vycházeno z tzv. pravděpodobného výdělku žalobce před rozvázáním pracovního poměru zjištěného podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem 16.1.1992; odvolací soud však považoval výpočet pravděpodobného výdělku před skončením pracovního poměru pro účely tohoto řízení za nadbytečný s odůvodněním, že „žalovaná odečítala žalobci namísto výdělku před skončením pracovního poměru 75% minimální mzdy a tedy použila pro žalobce nejvýhodnější variantu“, ačkoliv „je namístě odpočet výdělku, kterého žalobce dosahoval před rozvázáním pracovního poměru“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce uvedl, že je „zaměřuje do obou jeho výroků“, neboť má zato, že „rozhodnutí v těchto výrocích spočívá na nesprávném posouzení věci - § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, že „v tomto směru odkazuje na právní názor obsažený v písemném odůvodnění jeho odvolání ze dne 17.6.2004 a ve vystoupení jeho zmocněnce u jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 18.10.2004“, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a že „dovolání bude podrobněji odůvodněno právním zástupcem žalobce ve lhůtě do jednoho týdne“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť považuje rozsudky soudů za věcně i formálně správné; v případě, že žalobce dovolání doplní, vyjádří se k jeho námitkám. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., př