21 Cdo 794/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 794/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2024 Spisová značka:21 Cdo 794/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.794.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Okamžité zrušení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 55 předpisu č. 262/2006 Sb. § 60 předpisu č. 262/2006 Sb. § 555 o. z. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.11.2024I.ÚS 3090/24 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost15. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 794/2024-180 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, proti žalovanému Works L & W group s. r. o. se sídlem v Opatovicích nad Labem, Pohřebačka č. 225, IČO 28817630, zastoupenému Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída č. 13/84, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 64/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. června 2023, č. j. 23 Co 95/2023-132, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jitky Uhlířové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída č. 13/84. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 6. 2023, č. j. 23 Co 95/2023-132, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K zásadám pro výklad právních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, a v nich vyjádřený právní názor, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 občanského zákoníku), že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, že není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 občanského zákoníku), že kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 občanského zákoníku), že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že listina ze dne 16. 7. 2021 je okamžitým zrušením pracovního poměru, přestože je v záhlaví uvedeno, že se jedná o výpověď [neboť to „vyplývá přímo z obsahu listiny, kde je výslovně uvedeno, že pracovní poměr s žalobcem je rušen okamžitě, včetně toho, že pracovní poměr končí dne 16. 7. 2021 (tj. téhož dne, kdy byla listina doručována)“, v listině je odkaz na příslušné ustanovení zákona – § 55 zákoníku práce – upravující okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem a žalobce byl s vůlí zaměstnavatele okamžitě zrušit pracovní poměr dne 16. 7. 2021 srozuměn, neboť téhož dne předal žalovanému veškeré pracovní pomůcky a na pracoviště se poté již nedostavil], je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v napadeném rozsudku neodchýlil, uzavřel-li, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl vymezen dostatečně určitě, neboť podle obsahu písemnosti ze dne 16. 7. 2021 je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru „porušení smlouvy ve věci užívání návykových látek, které byly u žalobce odhaleny testem na stavbě zákazníka žalovaného Ingtop v Anglii, stavba Goole“, v příloze listiny ze dne 16. 7. 2021 je uvedeno, že „koordinátorem bezpečnosti práce bylo zjištěno, že žalobce byl dne 10. 6. 2021 přítomen na staveništi společnosti Ingtop v Anglii, stavba Goole, pod vlivem návykové látky, když u něho byl proveden pozitivní test na přítomnost THC“, a ke skutečnosti, kdy žalobce nebyl zákazníkem žalovaného Ingtop v Anglii vpuštěn na pracoviště pro absenci negativního testu na návykové látky, došlo pouze jednou a „oběma účastníkům pracovněprávního vztahu tak bylo zřejmé, o jakou událost se jedná, kde a kdy k ní došlo“. Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani