21 Cdo 992/99 – Nejvyšší soud

21 Cdo 992/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ministerstva zahraničních věcí České Republiky, Praha 1, Loretánské nám. č. 5, proti žalovanému J. D., o 117.565,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 182/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 1998, č. j. 14 Co 124/98-39, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 117.565,80 Kč s 21% úrokem od 28. 3. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný byl dne 15. 9. 1996 dlouhodobě přeložen k výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v D. Následujícího dne 16.9. 1996 sdělil žalovaný velvyslanci, že je jeho „neměnným rozhodnutím" rozvázat pracovní poměr výpovědí a s ohledem na toto sdělení se účastníci dne 17. 9. 1996 dohodli na skončení pracovního poměru dohodou. Protože žalovaný odjel z místa výkonu práce v zahraničí dne 18. 9. 1996 po dvou dnech pobytu, aniž by vykonával v místě přeložení jakoukoliv práci, představují za dané situace žalobcem vynaložené náklady na leteckou přepravu žalovaného a jeho rodinných příslušníků a na přepravu svršků do místa přeložení a nazpět, na které by měl jinak žalovaný právo, bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 9. 1997 č.j. 19 C 182/97-20 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že náklady vynaložené v souvislosti s cestou žalovaného do místa jeho přeložení a zpět nelze považovat za bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, neboť právním důvodem cesty žalovaného bylo přeložení a právním důvodem jeho návratu potom dohoda o skončení pracovního poměru. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce také neprokázal, že by poskytnuté plnění bylo bezdůvodným obohacením získaným plněním na základě neplatného právního úkonu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1998 č.j. 14 Co 124/98-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání „pro otázku, zda § 7 odst. 2 zák. práce může být podkladem pro vrácení náhrad některých výdajů poskytnutých zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí". Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že částky, kterých se žalobce domáhal, představují náklady vynaložené v souvislosti s pravidelným pracovištěm v zahraničí, které jsou upraveny nařízením vlády č. 62/1994 Sb., a že podle ustanovení § 17 zákona č. 119/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zaměstnanci přidělenému k výkonu práce v zahraničí, který je odměňován podle zvláštních předpisů (mj. též podle výnosu ministra zahraničních věcí č. 013.147/62), přísluší za dny cesty do místa přidělení a zpět a při pracovních cestách v zahraničí náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Na tomto základě dovodil, že žalovaný na náhradu nákladů spojených s jeho přepravou včetně členů rodiny i s přepravou jeho osobních věcí měl nárok. Důvodem placení těchto náhrad bylo právě jeho vyslání k výkonu práce do zahraničí podle § 38 odst. 3 zák. práce s místem přidělení v D., a z těchto důvodů nelze považovat poskytnuté plnění za bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (plnění z neplatného právního úkonu nepřichází podle názoru odvolacího soudu v úvahu). Protože žalobce neprokázal své tvrzení, že mu v souvislosti s jednáním žalovaného vznikla škoda, a protože „nemůže tvrdit, že žalobce (správně žalovaný) cokoliv porušil", není dána příčinná souvislost mezi údajným porušením § 38 odst. 3 zák. práce žalovaným a údajným vznikem škody, a z těchto důvodů nebylo možné „nárok podřadit ani pod příslušná ustanovení zákoníku práce týkající se náhrady škody". Odvolací soud nepovažoval za možné akceptovat názor žalobce, jestliže se domáhal přiznání požadované částky „přímým použitím § 7 zák. práce", neboť v tomto ustanovení se jen „souhrnně definovalo výkladové pravidlo při použití jiných ustanovení zákoníku práce" a toto ustanovení „nezakládá samo o sobě žádný hmotný nárok, pouze se použije tam, kde je dána zákonem smluvní volnost při úpravě některých vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, na hodnocení jejich smluvních ujednání". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. „V souladu se závěry odvolacího soudu, že § 7 odst. 2 zák. práce se použije tam, kde je dána zákonem smluvní volnost při úpravě některých vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem", dovolává se „použití tohoto ustanovení při porušení dohody o délce přeložení do jiného místa výkonu práce podle § 38 odst. 3 zák. práce žalovaným". Zdůraznil, že žalovaný byl srozuměn s tím, že byl vyslán se svou rodinou na zastupitelský úřad v D. na čtyři roky (tj. po dobu nezbytné provozní potřeby zaměstnavatele), a že v souvislosti s jeho přeložením žalobce vynaložil značnou částku. Tím, že žalovaný nedodržel tuto dohodu a vynutil si předčasné odvolání ze zastupitelského úřadu v D., došlo k vynaložení finančních prostředků, se kterými se nepočítalo a které by nebyly vynaloženy, kdyby dohodu o dlouhodobém vyslání dodržel. V souvislosti s jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda, která byla spojena i s vysláním nového zaměstnance s jeho rodinou na zastupitelský úřad v D. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalovaný, který pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 11.6.1981 jako odborný referent, byl dne 15.9.1996 přeložen k dlouhodobému výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v D. V rámci příprav na tento pobyt žalovaný kromě jiného zaplatil předem nájemné za svůj byt v P. na dobu od září 1996 do srpna 1997, prodal jeden rok starý osobní automobil Škoda Felicia GLXi, jeho manželka rozvázala pracovní poměr a stanovením individuálního studijního plánu byla provedena úprava školní docházky jeho dcery na základní škole. Dne 15.9.1996 přicestoval i s manželkou a dcerou do D., dne 16.9.1996 sdělil velvyslanci, že rozvazuje pracovní poměr, dne 17. 9. 1996 předal velvyslanci výpověď z pracovního poměru „s tím, že pracovní poměr skončí k 30. listopadu 1996, pakliže nebude uzavřena dohoda o dřívějším skončení pracovního poměru". Téhož dne se účastníci dohodli s ohledem na „zájem ZÚ na včasném, efektivním a kvalitním obsazení místa na obchodním úseku" o rozvázání pracovního poměru dohodou dnem 18.9.1996. Žalovaný i s rodinou odcestoval dne 18.9.1996 nazpět; náklady na přepravu žalovaného i jeho rodinných příslušníků a náklady na přepravu svršků v celkové výši 117.565,80 Kč platil žalobce. Otázka, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením§ 7 odst. 2 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, nebyla v rozhodovací praxi soudů doposud řešena a ani právní nauka se dosud tímto problémem výraznějším způsobem nezabývá. K realizaci práva a naplňování jeho obsahu, dochází - obecně vzato - jednak prostřednictvím veřejnoprávních aktů (vydáváním individuálních aktů aplikace práva), vydáváním aktů řízení - individuálních i normativních interních instrukcí a dále - jako je tomu v posuzované věci - výkonem práva na základě soukromoprávních úkonů. Vlastní výkon práva je třeba důsledně odlišovat od šířeji pojímaného dovoleného chování podle práva vyjádřeného zásadou, že právem každého je činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky vyhlášené pod č. 1/1993 Sb.), neboť bezpochyby ne každé chování, které není protiprávní a které je tak řečeno bezúhonné, může představovat uplatňování subjektivního práva jako takového. V právních vztazích, ve kterých jsou vztahy účastníků charakterizovány jejich vzájemnou rovností, je výkonem práva převážně míněno uskutečňování subjektivního práva (dovoleným) chováním jeho subjektu, které spočívá v konání právních úkonů a vyžadování splnění povinnosti od druhého, včetně uplatnění práva na státní ochra