22 Cdo 1268/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1268/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1268/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1268.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Držba (o. z.) Vydržení Opuštěná nemovitá věc (o. z.) Dotčené předpisy:§ 64 předpisu č. 256/2013 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 65 odst. 9 předpisu č. 256/2013 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 1050 odst. 2 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1045 odst. 2 o. z. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:1. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.12.2025I.ÚS 3562/25 Dita Řepková Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1268/2025-161 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Adamem Szmolenem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 140/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 8 Co 631/2024-139, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Adama Szmolena. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY o výměře 94 m2 a parc. č. XY o výměře 526 m2 v katastrálním území XY (dále též jen „pozemky“). Tvrdil, že vlastnické právo k pozemkům nabyl vydržením. Jeho právním předchůdcům (prarodičům) byl v roce 1949 přidělen rodinný dům s pozemky, ti se chopili i držby sporných pozemků, neboť se omylem domnívali, že k přiděleným pozemkům patří, protože s nimi tvořily jeden funkční celek. Později se stali vlastníky přidělených pozemků rodiče žalobce a ti je v roce 2003 darovali žalobci. Ten převzal jejich držbu v rozsahu, v jakém ji vykonávali jeho předchůdci, tedy včetně sporných pozemků. 2. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. 13 C 140/2024-119, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 8 Co 631/2024-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce vlastnické právo k pozemkům v roce 2023 mimořádně vydržel, nepoctivý úmysl žalobce v době uchopení držby žalovaná neprokázala. Nepřijal ani názor žalované, že i kdyby žalobce sporné pozemky vydržel, byly splněny podmínky pro (pozdější) nabytí vlastnictví státem podle § 65 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Podle žalované § 65 odst. 9 katastrálního zákona „jednoznačně normuje“, že pokud se nepodaří vlastníka nemovité věci zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou a připadá státu; uplatňuje se zde nevyvratitelná domněnka opuštění. Katastrální zákon tak podle jejího názoru komplexně řeší problematiku tzv. nedostatečně identifikovaných vlastníků a stát u nich bude podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona zapsán jako knihovní vlastník. 5. Odvolací soud uvedl, že není možné skrze předpis veřejnoprávní povahy doplňovat předpis soukromoprávní, v podstatě jej nepřímo novelizovat. Uvedenému pojetí brání autonomní postavení práva soukromého ve vztahu k právu veřejnému, komplexní úprava institutu nabývání vlastnictví v občanském zákoníku a konečně i pravidla legislativního procesu, neboť z čl. 54 odst. 1 Legislativních pravidel vlády vyplývá, že nepřímé novelizace právních předpisů jsou zapovězeny. Takové tzv. přílepky ostatně shledal Ústavní soud neústavními. K odkazu žalované na důvodovou zprávu k § 65 odst. 9 katastrálního zákona dodal, že právě již z hlediska legislativního procesu je vyloučeno, aby zákonodárce porušil vlastní pravidla pro tvorbu předpisů a tak významnou soukromoprávní hmotněprávní otázku, kterou bezpochyby je nabývání vlastnictví, řešil nepřímou novelizací ve veřejnoprávním přepisu, případně stanovením speciálního pravidla ve veřejnoprávním předpisu. Hmotněprávní úprava nabytí vlastnictví k nemovité věci je (komplexně) obsažena v občanském zákoníku, úprava v katastrálním zákoně má toliko charakter procedurální, stanoví postup, jakým se některé skutečnosti zapisují do katastru, jakým způsobem má být katastr veden a kdo jej má spravovat. Ambicí zákonodárce nebylo v katastrálním zákoně jakkoliv modifikovat hmotněprávní úpravu nabývání vlastnictví obsaženou v občanském zákoníku. Žalovaná tak ke dni 2. 1. 2024 získala pouhou knihovní držbu, jež je pro otázku vydržení obecně bez významu, smyslem tohoto zápisu bylo – jedině pro účely správného vedení katastru – zjednat nápravu nežádoucího stavu, kdy u nemovitých věcí byl zapsán vlastník, který své vlastnické právo zjevně nevykonával. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Namítá, že otázku nepoctivého úmyslu posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Připomíná, že žalobce sám v žalobě uvádí, že po nabytí vlastnictví k nemovitostem uvedeným v darovací smlouvě z 21. 5. 2003 zjistil, že není katastrálním vlastníkem sporných pozemků. Pozemky nebyly v darovací smlouvě ani uvedeny a s ohledem na specifikaci výměry pozemků převáděných darovací smlouvou mu již při převzetí držby muselo být zřejmé, že převzal více, než je ve smlouvě specifikováno (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2288/2024, 22 Cdo 3680/2023 a 22 Cdo 3606/2024). Nesouhlasí s tím, že u smluv uzavíraných mezi příbuznými lze klást nižší „nároky na osoby a smlouvy“. Odvolacímu soudu také vytýká, že posuzoval podmínky pro mimořádné vydržení jen podle držby žalobce a nikoli jeho právních předchůdců, u kterých podle jejího názoru podmínky pro vydržení splněny nebyly (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). 8. Za nesprávně právně posouzenou považuje i dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, „zdali stát nabyl majetek podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona dnem 2. 1. 2024, jestliže 1) jde o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí, 2) jejímž vlastníkem je evidována osoba, kterou lze označit za nedostatečně identifikovaného vlastníka, 3) přičemž tyto podmínky budou splněny ke dni 1. 1. 2024, a zda je v tomto ustanovení tedy uvedena domněnka nevyvratitelná či fikce nabytí vlastnictví státem“. 9. Dovolatelka má za to, že stát nabyl vlastnictví ke dni 2. 1. 2024, a to podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona, který stanoví nevyvratitelnou domněnku (případně fikci) a vlastník věci přichází o možnost přednést důkaz opaku. Katastrální zákon je normou se stejnou právní závazností jako zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), § 65 katastrálního zákona je výslovně upraven ve vztahu k občanskému zákoníku a smysl právní úpravy plyne i z jasného úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě. Tuto normu nelze podle názoru dovolatelky vykládat jinak, než jak je formulována. Katastrální zákon komplexně řeší specifickou problematiku majetku nedostatečně identifikovaných vlastníků, a to samostatným způsobem, který navazuje pouze odkazem na úpravu opuštění nemovité věci v občanském zákoníku. Na rozdíl od vyvratitelné domněnky opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z. tak stanoví podmínky, za nichž se na věc pohlíží jako na opuštěnou a dochází k zápisu státu jako knihovního vlastníka. Tímto zápisem bude dosaženo souladu mezi evidencí a skutečností, a bude naplněn princip materiální publicity a dobré víry v zápis v katastru nemovitostí podle § 980 a násl. o. z. Znění § 65 katastrálního zákona tak dostatečným a ústavně konformním způsobem stanoví mechanismy, které mají za cíl definitivně vyřešit problém s majetkem evidovaným v katastru nemovitostí s nedostatečně identifikovanými vlastníky poté, co se skutečné vlastníky nepodařilo dohledat. Výraz „pohlíží“