22 Cdo 2379/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2379/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2379/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2379.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Poučovací povinnost soudu Dotčené předpisy:§ 118b a 119a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2379/2019-175 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. E., narozeného XY, bytem XY, b) D. K., narozené XY, bytem XY, a c) M. B., XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Michaelou Kudlejovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Macharova 302, proti žalovanému Tenisovému klubu Havířov z. s., identifikační číslo osoby 60337443, se sídlem v Havířově, Opletalova 1218/8B, zastoupenému Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem v Havířově, Národní třída 967/23b, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 220/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2019, č. j. 11 Co 208/2018-156, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2019, č. j. 11 Co 208/2018-156, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 20. 4. 2018, č. j. 115 C 220/2017-123, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově, k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 115 C 220/2017-123, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), určil, že výlučným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 11 Co 208/2018-156, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu šlo o toto: Žalobci tvrdí, že jsou vlastníky sporných pozemků a vlastnictví nabyli děděním po L. V., zemřelém 12. 5. 1951, na základě rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 32 D 2392/2015, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví. Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal určení, že on je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tvrdil, že vlastnické právo vydržel. Smlouvou o převodu majetku ze dne 4. 1. 1994 převedl na něj pozemky parc. č. XY a parc. č. XY TJ Slovan Havířov, který je nabyl převodem od Českého svazu tělesné výchovy smlouvou ze dne 22. 9. 1992. Žalovaný je užíval jako vlastní pro účely sportování dětí a mládeže. Teprve z přípisu katastrálního úřadu z 9. 6. 2011 se dozvěděl o existenci duplicitního zápisu vlastnického práva. Vydržel tak vlastnické právo v roce 2004, resp. v roce 2002 (se zápočtem držby právního předchůdce). Soudy dospěly k závěru, že žalovaný vlastnické právo vydržením nenabyl. Nicméně za použití analogické aplikace závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, žalovaný nab že vlastnické právo nabyl žalovaný v dobré víře od státu. Česká republika – Okresní úřad Karviná podle protokolu o předání a převzetí majetku ze dne 17. 12. 2012 předala žalovanému podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, které označila jako své vlastnictví. Omyl o vlastnictví pozemku vyvolaný předchůdcem nabyvatele – státem, lze totiž podle soudů hodnotit stejně, jako nabytí v dobré víře v zápis práva převodce v katastru nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost vymezují podle § 237 o. s. ř. tak, „že vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak.“ Zároveň mají za to, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu”, a dodávají, že „toto porušení se týká jak nesprávného právního posouzení norem procesního, tak hmotného práva”. Za neřešenou otázku považují, zda za dobrověrné nabytí od nevlastníka lze považovat nabytí nemovitosti od státu, který v katastru nemovitostí jako vlastník nebyl zapsán. Poukazují na to, že dobrověrné nabytí od nevlastníka podle judikatury nelze „analogicky“ rozšiřovat proto, že by to znamenalo nepřijatelný zásah do vlastnického práva skutečného vlastníka. Dále namítají, že soudy učinily skutková zjištění, která jsou v rozporu s provedenými důkazy; k tomu podrobně rozvádějí označení pozemků v souvislosti s obnovou katastrálního operátu, ke které došlo v roce 2009. Kromě toho odvolací soud pochybil, když označil tvrzení žalobců a jejich návrhy na dokazování uvedené v odvolání ohledně identifikace pozemků a dobrověrného nabytí vlastnického práva za nepřípustné v odvolacím řízení. Přehlédl totiž, že žalovaný před soudem prvního stupně tvrdil pouze nabytí vlastnického práva vydržením a soud prvního stupně nijak účastníky nepoučil, že nabytí pozemků žalovaným hodlá posoudit jako dobrověrné nabytí od nevlastníka. Navrhují, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí každý s podílem id. 1/3 a žaloba žalovaného na určení jeho vlastnického práva k pozemkům se zamítá“. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Protože k nabytí vlastnictví nemovitosti mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále „o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda nabytí vlastnictví nemovitosti od neoprávněného v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je možné i v případě, že převodce nebyl jako vlastník evidován v katastru nemovitostí, nicméně nabyvatel jednal v dobré víře o jeho vlastnictví, vyvolané státním orgánem. Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak pouze nabytí nemovitosti v dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí. Jestliže nabyvatel se chopil v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. držby nemovitostí v dobré víře ve vlastnické právo jeho předchůdce, který jako vlastník evidován v katastru nemovitostí nebyl, mohl se stát oprávněným držitelem věci (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a vlastnické právo mohl nabýt vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Protože však nebyl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nemohl se stát vlastníkem na základě nabytí od neoprávněného (zde nevlastníka). Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně