22 Cdo 2851/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2851/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2017 Spisová značka:22 Cdo 2851/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2851.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přestavek (o. z.) Vydržení Dotčené předpisy:§ 130 obč. zák. § 134 obč. zák. § 1087 o. z. § 3054 o. z. § 3059 o. z. § 506 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 7. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2851/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K., proti žalovaným: 1) A. V. a 2) J. V., zastoupeným JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 141/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2014, č. j. 26 Co 623/2013-104, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2014, č. j. 26 Co 623/2013-104, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k novému řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. 260/2, parc. č. 517/2 a parc. č. 577/6 v obci a k. ú. J. n. J., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jilemnice na listu vlastnictví č. 1588, neboť tyto nemovitosti koupili jeho rodiče od J. a H. V. kupní smlouvou ze dne 13. 7. 1978. Je však zapsán v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník se žalovanými, kteří sporné pozemky nabyli kupní smlouvou ze dne 26. 11. 2007 od S. N., J. V. a V. W., kteří sporné pozemky nabyli v dědickém řízení po H. V. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 C 141/2010-61, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2013, č. j. 3 C 141/2010-79, a opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 3 C 141/2010-83, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu na určení, že pozemky mají žalovaní ve společném jmění manželů (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 24 687,20 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.). Soud prvního stupně uzavřel, že k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí došlo na základě dvou kupních smluv. První kupní smlouva byla uzavřena dne 13. 7. 1978 mezi manželi H. a J. V., jako prodávajícími, a H. a J. K., jako kupujícími. Sporné pozemky vznikly oddělením dílů „a“, „e“ a „d“ z pozemků parc. č. 517, parc. č. 260 a parc. č. 577/2. Smlouva byla sepsána formou notářského zápisu a byla registrována státním notářstvím v Semilech dne 30. 7. 1978. Ačkoliv v článku I. smlouvy je uvedeno, že prodávající prodávají kupujícím díl „a“ z pozemkové parcely parc. č. 260, rovněž díl „a“ z parcely parc. č. 517 a díl „d“ z parcely parc. č. 577/2, s odkazem na geometrický plán č. 762-94-69-0508, okresní soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 13. 7. 1978 je určitá a platná, neboť se jednalo o pouhou chybu v psaní. Manželé K. tak platně nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům. Na základě usnesení o dodatečném projednání dědictví po zemřelém J. K. ze dne 27. 5. 2009, č. j. 18 D 671/2007-44, nabyl sporné pozemky do výlučného vlastnictví žalobce. V řízení o projednání dědictví po zůstavitelce H. V. usnesením ze dne 2. 6. 1999, č. j. D 843/98-25, bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky sporných pozemků jsou děti zůstavitelky, tedy J. V., V. W. a S. N. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 9. 1999. Tito dědicové uzavřeli dne 26. 11. 2007 kupní smlouvu s žalovanými jako kupujícími. Vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných byl zapsán dne 14. 12. 2007 s právními účinky vkladu práva ke dni 28. 11. 2007. K vydržení vlastnického práva žalovanými nemohlo dojít, jelikož neuplynula zákonná desetiletá vydržecí doba, po kterou by žalovaní a jejich právní předchůdci drželi sporné pozemky v dobré víře. Dobrá víra žalovaných a jejich právních předchůdců byla totiž prokázána pouze od 27. 9. 1999, kdy nabylo právní moci usnesení o dědictví po zůstavitelce H. V., do 16. 9. 2008, kdy byli žalovaní obeznámeni katastrálním úřadem o duplicitním zápisu vlastnického práva ke sporným pozemkům. Vlastníkem sporných pozemků je tedy žalobce, jelikož předchůdci žalovaných nemohli zdědit sporné pozemky, byť byly v dědickém řízení projednány, neboť v době dědického řízení již nebyly ve vlastnictví jejich rodičů, a protože žalovaní neprokázali, že by vlastnické právo k pozemkům vydrželi. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 26 Co 623/2013-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14 687,20 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 13. 7. 1978, uzavřená mezi manželi H. a J. V. jako prodávajícími a H. a J. K. jako kupujícími, je smlouvou platnou a sporné pozemky byly na jejím základě platně převedeny do vlastnictví právních předchůdců žalobce. Žalobce je pak nabyl v rámci dědictví. Pozemky se nemohly stát předmětem dědictví po H. V., neboť ta v té době nebyla jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že vlastnictví nepřešlo na dědice H. V., nestali se vlastníky sporných pozemků ani žalovaní. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaní vlastnické právo ke sporným pozemkům nevydrželi, jelikož desetiletá doba potřebná pro vydržení uplynula dne 23. 10. 2008. Dobrá víra žalovaných však byla přerušena dopisem katastrálního úřadu o duplicitě vlastnického práva ze dne 12. 9. 2008, doručeným žalovaným dne 16. 9. 2008. Dobrá víra nemohla být dána už u H. a J. V., neboť sami převedli sporné nemovitosti do vlastnictví manželů K. Jako nedůvodnou shledal námitku žalovaných, že „na pozemek p. č. 260/2 zasahuje nepatrnou částí dům ve vlastnictví žalovaných a že se jedná o přestavek, který by měl být vypořádán ve smyslu § 1087 zákona č. 89/2012 Sb.“. Pro starší stavby jsou „zjevně nepoužitelná ustanovení občanského zákoníku (pozn. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) o vypořádání neoprávněné stavby“ a proto „přímá aplikace ustanovení § 1076 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. nepřichází do úvahy“. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že „soud I. stupně i soud odvolací se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu a soud odvolací dále posuzoval právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřují zejména v posouzení otázky platnosti kupní smlouvy a vydržení vlastnického práva, a za dosud neřešenou právní otázku považují posouzení aplikace § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na stavby postavené před 1. 1. 2014. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správné a navrhuje dovolání zamítnout. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1– 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena pro