22 Cdo 3060/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3060/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3060/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3060.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 120 odst.1 a § 125 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3060/2022-426 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. K., narozené XY, a b) J. K., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, proti žalované obci P., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Petrem Molnárem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Vrchlického 678/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 147/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2022, č. j. 25 Co 268/2020-386, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2022, č. j. 25 Co 268/2020-386, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 6 C 147/2018-172, určil, že vlastníky pozemku parc. č. XY, vzniklého oddělením z pozemku par. č. XY v katastrálním území XY na základě geometrického plánu číslo 101-53/2016 vypracovaného M. S. a ověřeného J. H. dne 15. 10. 2017 pod číslem F-101/2017, který tvoří nedílnou součást rozsudku, jsou oba žalobci tak, že uvedený pozemek náleží do jejich společného jmění manželů (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1984 nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) hospodářské stavení č. p. XY s pozemkem par. č. st. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY za kupní cenu 34 872 Kč. Prodávající žalobce neupozornili na to, že plot oddělující žalobci zakoupený pozemek parc. č. XY (zahradu) a sousední pozemek parc. č. XY v podstatné části stojí na pozemku parc. č. XY. V roce 1989 žalobci svépomocí provedli přestavbu plotu po celé jeho délce. Původní plot byl nahrazen plotem s betonovou podezdívkou, železnými sloupky a dřevěnými latěmi, podezdívka má místy charakter betonové opěrné zdi. Až v roce 2016 začala žalovaná obec uplatňovat vlastnické právo k části jejího pozemku parc. č. XY s tvrzením, že část pozemku zabírá posléze uvedený plot žalobců. Soud prvního stupně s odkazem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.“), dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětné části pozemku parc. č. XY žalobci vydrželi podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále „obč. zák.“), který stanovil, že oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovité věci, má-li ji v nepřetržité držbě po dobu deseti let. Žalobci drželi předmětný pozemek od 3. 9. 1984 po dobu 10 let a doba potřebná k vydržení se dovršila 3. 9. 1994. Soud prvního stupně pohlížel na žalobce jako na oprávněné držitele (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Při zachování běžné opatrnosti, kterou bylo možné s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, neměli, resp. nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim dotčená část pozemku nepatří. Nesouhlasil s tím, že žalobci měli již při koupi nemovitostí zjistit přesné hranice pozemků - k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004. Ten uvedl, že nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci nenechali při koupi pozemky zaměřit, jestliže měli za to, že oplocení je postaveno na hranici pozemků, když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat. Je také třeba vycházet z konkrétní situace, tj. konfigurace v terénu a plochy připloceného pozemku při zvážení, zda jde o omyl omluvitelný. Na omluvitelnost omylu lze usuzovat také z následujícího chování vlastníka drženého pozemku, zda se jako vlastník vůči němu choval. Pokud tomu tak nebylo, svědčí i tato skutečnost pro dobrou víru držitele. V dané věci se žalovaná (ani její předchůdce) až do roku 2016 jako vlastník nechovala. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 25 Co 268/2020-386, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval, resp. doplnil dokazování. Po zopakování některých důkazů učinil stejná skutková zjištění, jako soud prvního stupně; stejně tak hodnotil dobrou víru žalobců jako držitelů sporného pozemku. Žalobci nabyli vlastnictví části pozemku žalované vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. Proti rozhodnutí odvolacího podala žalovaná dovolání. Uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 a 22 Cdo 5595/2016), nerespektoval procesní postupy stanovené v rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1472/2017, 22 Cdo 1993/2001, 32 Cdo 3211/2010), a rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny. Jde o tyto okruhy otázek: 1. „Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“: Podle odkazované judikatury - rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 a 22 Cdo 5595/2016 žalobci měli mít důvodné pochybnosti o vlastnictví sporné části pozemku, když P. J. jako svědek před soudy obou stupňů vypověděl, že je informoval o tom, že užívají obecní pozemek. Ještě předtím v průběhu 80. a 90. let byly osoby užívající obecní pozemky, mezi nimi tedy i žalobci, o této skutečnosti upomenuti, ať již třeba ze strany F. na základě pověření XY, obdobně písemné vyrozumění potvrdil i předseda stavební komise ve XY. Projednání a písemné vyrozumění potvrdil také čestným prohlášením F. B., bývalý starosta XY, který však přes návrh žalované nebyl soudem vyslechnut. 2. Otázky dosud neřešené dovolacím soudem - absence dobré víry v důsledku protiprávního jednání: Dovolatelka klade jako v judikatuře dovolacího soudu neřešené tyto otázky: „Vylučuje porušení právních předpisů týkajících se stavebních prací na cizím pozemku prováděných držitelem dobrou víru držitele za předpokladu, že při dodržení právních předpisů by zjistil, že se nejedná o pozemek v jeho vlastnictví, a tedy nemůže být v dobré víře a nemůže dojít k řádnému vydržení?“. „Vylučuje porušení výzev, instrukcí, pokynů či rozhodnutí správních orgánů týkajících se stavebních prací prováděných držitelem na cizím pozemku dobrou víru držitele za předpokladu, že při jejich dodržení by držitel zjistil, že se nejedná o pozemek v jeho vlastnictví, a nemůže tedy dojít k vydržení?“. „Vylučuje porušení a nerespektování územního plánu a územně plánovacích podkladů či vyjádření orgánu územního plánování („pozemek není určen k zastavění“) dobrou víru držitele za předpokladu, že při jejich dodržení by zjistil, že se nejedná o pozemek v jeho vlastnictví, a nemůže dojít k vydržení?“. Tyto otázky doplňují tvrzením o porušení stavebních předpisů při stavbě jednotlivých objektů žalobci (nového oplocení, opěrné zdi, žumpy, vrtané studny, stodoly a terénních úprav). Žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3684/2020, ze kterého se podává, že stavba plotu žalobci bez předchozího zaměření hranice pozemků je výraznou okolností směřující proti jejich dobré víře. Jestliže provedení oplocení bez předchozího zaměření vylučuje dobrou víru, a dojde-li navíc k oplocení v rozporu s právními předpisy, je dobrá víra již zcela vyloučena. Žalobci zamlčeli budování nového plotu s opěrnou zdí, aby se vyhnuli plnění zákonných povinností a jiných povinností s tím souvisejících, neboť ke stavbě bylo potřeba vytyčit hranice. Také terénní úpravy vyžadovaly podle § 71 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), povolení příslušného stavebního úřadu. Opěrná zeď byla podle § 139b odst. 5 stavebního zákona stavbou jednoduchou, nikoli pouze drobnou a vyžadovala projektové a statické zpracování jako podklad pro vydání stavebního povolení. Žalobci záměrně uvedli správní orgány v omyl a zjevné zneužití by nemělo požívat právní ochrany. Kdyby žalobci jednali v souladu s tehdejší právní úpravou a výzvami správních orgánů již při stavbě oplocení a budování žumpy v letech 1988 a 1989, bylo by postaveno najisto, že chtějí stavět na cizím pozemku. 3. „Další