23 Cdo 1509/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1509/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1509/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1509.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1509/2024-93 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovaným 1) H. Š., a 2) V. Š., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33d, o zrušení smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 290/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 29 Co 328/2023-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 768 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala zrušení kupní smlouvy č. 8010672101 ze dne 13. 10. 2021 uzavřené mezi ní jako prodávající a žalovanými jako kupujícími, jíž bylo převedeno vlastnické právo k tam specifikovaným pozemkům ležícím v zahrádkové osadě (včetně spoluvlastnických podílů k dalším pozemkům) na žádost žalovaných podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o SPÚ“). Tvrdila, že kupní cena ve výši 555 138 Kč byla určena na základě znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 4. 8. 2021, jehož správnost však byla následně po uzavření smlouvy na základě vnitřních kontrolních mechanismů žalobkyně zpochybněna, neboť podle znaleckého posudku znalecké kanceláře ESTIMMO, s.r.o., ze dne 17. 3. 2022 činila obvyklá cena shora uvedených nemovitých věcí a podílů v předmětné době částku 1 600 000 Kč. Namítala neúměrně zkrácení, resp. neplatnost kupní smlouvy pro rozpor se zákonem, neboť rozdíl mezi sjednanou a obvyklou cenou činil v její neprospěch 1 044 862 Kč. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2023, č. j. 8 C 290/2022-47, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl výše specifikovanou žalobu a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 103 842 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 41 537 Kč (výrok II). 3. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) včasně podaným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak)“, týkající se naplnění podmínek pro realizaci nárokového převodu podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ do vlastnictví žalovaných, tj. otázky neplatnosti smluv o převodu podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ pro rozpor se zákonem, nebyla-li při jejich uzavírání dodržena podmínka uvedená v § 14 téhož zákona, kdy se převod musí realizovat za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), v tehdy účinném znění. 4. V dovolání argumentovala žalobkyně tím, že podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ měla povinnost uzavřít kupní smlouvu a převést nemovité věci v zahrádkové osadě na žalované jako jejich uživatel, a to za cenu obvyklou (ve smyslu § 2 zákona o oceňování majetku) podle § 14 odst. 1 zákona o SPÚ [odkázala i na § 22 odst. 1 (správně odst. 2 – poznámka Nejvyššího soudu) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích]. Nebylo tedy na její úvaze, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat (k absenci své svobodné vůle poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4444/2009, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Odkázala též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4685/2009 (a v něm citovaná rozhodnutí), podle kterého jde o neplatnou smlouvu o převodu nemovitých věcí v majetku státu pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák“), nebyla-li při jejím uzavření dodržena podmínka vymezená zákonem. Nesprávnost (neúplnost) právního posouzení věci spatřovala žalobkyně v tom, že odvolací soud neučinil skutkový závěr o tom, že zákonná cena předmětných pozemků byla vyšší, než cena kupní uvedená v kupní smlouvě (nicméně toto tvrzení ani nevyvrátil). 5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť podle nich rozhodnutí odvolacího soudu stojí na předpokladu, že obvyklá cena nemusela být zjišťována, neboť z jiných v řízení zjištěných důvodů nemohlo dojít k neúměrnému zkrácení, a i kdyby při stanovení kupní ceny došlo na straně žalobkyně k chybě, ještě to automatiky neznamená splnění podmínky zjevného rozporu s veřejným pořádkem, předpokládané v § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jejíž naplnění odvolací soud nedovodil, a žalobkyně tento závěr v dovolání nezpochybnila. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze ve výroku o věci samé. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům se žalobkyně domáhá jejich zrušení (výslovně) pouze z důvodu, že jde o výroky akcesorické. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně ve dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta vzájemně rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn