23 Cdo 2937/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2937/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2937/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2937.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 853/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2937/2025-253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce L. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované M. K., o zaplacení částky 1.760.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 211/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2025, č. j. 25 Co 109/2025-216, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2024, č. j. 19 C 211/2023-112, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.760.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 25 Co 109/2025-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 4. V konkrétnosti předkládá dovolatel k posouzení tyto právní otázky: a) Zda je pohledávka žalobce na zaplacení částky 1.760.000 Kč, která mu vznikla na základě rozhodných skutečností zjištěných v rámci soudního řízení, (i) pohledávkou z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že za ni žalobce splnil bez právního důvodu její závazek vůči jejímu věřiteli, anebo zda je (ii) pohledávkou z titulu povinnosti vrácení si vzájemně poskytnutých plnění z absolutně neplatné kupní smlouvy. b) Zda je odpovídajícím způsobem posouzena námitka rozporu právního jednání žalované (spočívajícího ve vznesení námitky promlčení) s dobrými mravy. 5. Dovolatel uvádí, že zásadní spornou právní otázkou je tak vyhodnocení, kdy žalobci počala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění pohledávky. Zda již okamžikem, kdy žalobce uhradil zástavnímu věřiteli na jeho pohledávku vůči žalované, jak byla zajištěna zástavním právem, částku 1.760.000 Kč jako obvyklou cenu zástavy, anebo zda začala běžet až okamžikem právní moci rozhodnutí soudu ze dne 20. 1. 2021, kterým žalobce pozbyl svého vlastnického práva k nemovitostem (tj. smluvního plnění žalované ve prospěch žalobce poskytnutého z titulu uzavřené kupní smlouvy). 6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné, a proto navrhuje jeho odmítnutí, příp. zamítnutí. 8. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné. 13. Přípustnost dovolání nezakládá právní otázka určení počátku běhu promlčecí lhůty [dovolací námitka shora označená písm. a)]. Dovolatel předkládá vlastní právní hodnocení, dle kterého se jedná o vzájemné plnění dle § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), kdy žalobci vznikl nárok požadovat vůči žalované (teprve) až poté, co žalobce (nabytím právní moci donucujícího rozsudku soudu) vydal žalované její plnění (vlastnické právo); a tedy nárok žalobce nemohl být (v době podání žaloby) promlčen. Nejedná se o nárok dle § 454 obč. zák. (jak nesprávně tvrdí soudy), který by žalobce mohl uplatnit již okamžitě po učinění platby, ale o nárok dle § 457 obč. zák., který byl žalobce oprávněn po žalované požadovat teprve až poté, co jí sám vrátil jím přijaté plnění dle (neplatné) kupní smlouvy. 14. Dovolací soud se již totožnou námitkou ve vztahu mezi týmiž účastníky zabýval. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 626/2025, k tomu pak uvedl, že úhrada pohledávky zajištěné zástavním právem, které vázlo na převáděné nemovitosti, nepředstavuje protiplnění z kupní smlouvy ve smyslu vzájemného plnění podle § 588 a násl. obč. zák. Zástavní právo (jako tzv. právní vada na nemovitosti) tvořilo součást právního stavu věci, který byl kupujícímu znám a byl při uzavření smlouvy akceptován (bylo vymezeno v kupní smlouvě; srov. odstavec 23 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457). Povinnost dovolatele uhradit dluh věřiteli (České spořitelně, a. s.), jehož zajištění vázlo na převáděné nemovitosti, odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. strpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní. Nejde tedy o vzájemné plnění ve smyslu výše citovaných ustanovení a nelze na něj uplatnit ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., ale jde o plnění dovolatele bez právního důvodu vůči třetí osobě, které zakládá nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nikoli z titulu neplatné kupní smlouvy. 15. Právní posouzení věci učiněné soudy nižších stupňů tomuto závěru odpovídá a dovolací soud nemá důvod se od něj odchylovat ani v poměrech tohoto dovolacího řízení. 16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, dle které právní jednání žalované spočívající ve vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy [dovolací námitka shora označená písm. b)]. 17. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2