23 Cdo 4718/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4718/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2019 Spisová značka:23 Cdo 4718/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4718.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 5. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.5.2019I.ÚS 1699/19JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto26.6.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4718/2018-531 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MH METAL TRADE s.r.o., se sídlem 8. května 1245/50, 795 01 Rýmařov, IČO 28311540, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem Marie Stejskalové 767/62, 616 00 Brno - Žabovřesky, proti žalované DHL Global Forwarding (CZ) s.r.o., se sídlem Na strži 1702/65, Nusle, 140 00 Praha 4, IČO 27112161, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, o zaplacení 4 150 209,75 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 423/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 30 Co 86/2018-467, t a k t o: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 99 801 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JŠK, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 30 Co 86/2018-467, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen„soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2017, č. j. 29 C 423/2014-396, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž byl posuzován žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody, která ji měla vzniknout porušením povinností žalovanou, vyplývající pro ni ze zasílatelské smlouvy, když na místo barevných kovů, zakoupených a zaplacených žalobkyní prodávající společnosti Steel Culture Trading, byla žalobkyni dopravena z Manily do České republiky stavební suť. Odvolací soud dospěl k závěru, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, když v řízení nebylo shledáno žádné pochybení žalované, které by bylo možno dávat do příčinné souvislosti se škodou žalobkyni vzniklou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího názoru dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je podle dovolatelky aplikace § 266 odst. 1, 2 a 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nerespektoval-li odvolací soud autonomii vůle smluvních stran a důsledně nezohlednil, že žalobkyně by ke koupi měděného šrotu nikdy nepřistoupila, pokud by celou přepravu nerealizovala žalovaná, a smlouvu uzavřenou skrze e-maily (resp. závazky žalované) nevyložil vedle antedatované písemné smlouvy. Má za to, že odvolací soud se při posouzení věci odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, při interpretaci obsahu právního úkonu, jestliže nevzal v úvahu závazky žalované obsažené v e-mailové komunikaci, které podle žalobkyně obstojí vedle písemné smlouvy. Dovolatelka se domnívá, že i po podpisu antedatované písemné smlouvy s doložkou FOB (Free On Board), tj. tzv. vyplaceně na loď, kdy prodávající splní svoji povinnost dodání, když zboží přejde zábradlí jmenované lodi v ujednaném přístavu, platil závazek žalované realizovat celý transport z již místa nákladu u prodávajícího, avšak pouze s tím, že cenu do přístavu hradí prodávající. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení otázky porušení prevenční povinnosti žalovanou, když řádně neaplikoval § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a též při posouzení porušení povinnosti žalované jednat s odbornou péčí podle § 603 obch. zák. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, 32 Cdo 4165/2010 a 23 Cdo 1914/2013, jejichž závěry v dovolání citovala. Povinnost žalované zkontrolovat shodu zásilky se smlouvou, tj. že přepraví kontejnery s měděným a ocelovým šrotem a nikoli s jiným nákladem, plyne podle dovolatelky z povahy věci i z obecné prevenční povinnosti. Žalobkyně namítá, že ji žalovaná uvedla v omyl, že je přepravováno konkrétní zakoupení zboží, jestliže ji žalovaná informovala o řádném naložení zaplombovaných kontejnerů na loď. Podle žalobkyně neměl soud takovému nekalému, klamavému jednání poskytnout právní ochranu. Dovolatelka má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení otázky stran povinnosti zasílatele (žalované) vymáhat pojistné plnění pro žalobkyni či postoupit na ni práva z pojistné smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2629/2000). Namítá, že odvolací soud se argumentací žalobkyně v tomto směru vůbec nezabýval a své rozhodnutí o této otázce ani řádně podle § 157 o. s. ř. neodůvodnil, čímž se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3155/2011 a 28 Cdo 1336/2006. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že judikatura, kterou žalobkyně v dovolání cituje, je obecného charakteru a nemá pro řešený případ jakoukoli relevanci. Navíc otázky dovolatelkou předestřené jsou podle jejího názoru vymezeny zcela nevyhovujícím způsobem, který není v souladu s § 237 o. s. ř., když dovolatelka nevylíčila, v čemž konkrétně se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje rovněž na to, že právní argumenty zakládá žalobkyně na zcela zkresleném popisu skutkového stavu, odchylnému od shodných skutkových zjištění obou nalézacích soudů, a navrhla dovolání žalobkyně odmítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z první otázky formulované dovolatelkou, však není patrno, v čem se měl odvolací soud odchýlit od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se Nejvyšší soud zabýval určitostí a srozumitelnosti právního úkonu a formuloval závěr, že pokud je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, a že nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlo