23 Cdo 5281/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5281/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 1. 2011 Spisová značka:23 Cdo 5281/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5281.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Leasing Neplatnost právního úkonu Odstoupení od smlouvy Promlčení Úroky Úroky z prodlení Závazkové vztahy obchodní Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. § 344 obch. zák. § 345 odst. 1 obch. zák. § 346 obch. zák. § 351 obch. zák. § 392 odst. 1, 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5281/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Krakovská 24, proti žalovanému A. H., zastoupenému JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou, se sídlem v Tachově, nám. Republiky 87, o zaplacení částky 531.694,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 1/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2009, č. j. 2 Cmo 318/2008-130, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2009, č. j. 2 Cmo 318/2008-130, se v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-97, ve znění opravného usnesení ze dne 24. července 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-106, v té části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 346.598,- Kč a smluvní úrok (úrok z prodlení) ve výši 0,15% denně z částky 262.371,- Kč od 29. 1. 2004 do zaplacení a z částky 269.323,51 Kč od 14. 12. 2002 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-97, ve znění opravného usnesení ze dne 24. července 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-106, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 531.694,51 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně z částky 262.371,- Kč od 15. ledna 2003 do zaplacení a z částky 269.323,51 Kč od 14. prosince 2002 do zaplacení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako leasingový pronajímatel uzavřela s žalovaným jako leasingovým nájemcem dne 12. ledna 2001 leasingovou smlouvu č. 2140005 (dále též jen „první leasingová smlouva“), jejímž předmětem byl plachtový návěs TRAILOR MAXICUBE. Dne 25. září 2001 pak uzavřela s žalovaným leasingovou smlouvu č. 2140490 (dále též jen „druhá leasingová smlouva“), jejímž předmětem bylo vozidlo Renault Premium 420. Jelikož žalovaný neplnil řádně svou povinnost platit leasingové splátky, žalobkyně s odkazem na čl. 4.4.1 písm. a) svých všeobecných smluvních podmínek (dále též jen „VSP“), které byly součástí smluv, obě leasingové smlouvy ke dni 30. ledna 2002 vypověděla (u první leasingové smlouvy šlo o prodlení se splátkami č. 12 a 13 splatnými 12. prosince 2001 a 12. ledna 2002, u druhé o prodlení se splátkami č. 02, 03 a 04, splatnými 25. října, 25. listopadu a 25. prosince 2001). Konečným vyrovnáním první leasingové smlouvy ze dne 31. prosince 2002, doplněným dodatkem č. 1 ze dne 29. prosince 2003, žalobkyně vyúčtovala žalovanému jednotlivé nároky vycházející z čl. 4.4.4 VSP, a to dlužné leasingové splátky ve výši 60.196,- Kč, úroky z prodlení ve výši 2.982,- Kč, škodní nároky z prodeje vozidla ve výši 194.135,- Kč, škody vzniklé odkladem splátek ve výši 43.167,74 Kč a náklady spojené se zajištěním a prodejem předmětu leasingu ve výši 7.000,- Kč; ve prospěch žalovaného byla započtena částka 45.110,- Kč a jeho celkový dluh z první leasingové smlouvy byl vyčíslen na částku 262.371,- Kč, s úhradou do 28. ledna 2004. Konečným vyrovnáním druhé leasingové smlouvy ze dne 29. listopadu 2002 žalobkyně vyúčtovala žalovanému dlužné leasingové splátky ve výši 263.740,- Kč, smluvní úroky z prodlení ve výši 19.680,- Kč, nedoplatek pojistného ve výši 5.103,35 Kč a náklady spojené s prodejem předmětu leasingu ve výši 2.604,- Kč, tj. celkem částku 269.323,51 Kč, s úhradou do 13. prosince 2002. Soud prvního stupně dovodil, že na základě uvedených smluv vznikl mezi účastníky jako podnikateli závazkový vztah podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že žalobkyně od obou leasingových smluv odstoupila v souladu s čl. 4.4.1 písm. a) VSP, neboť žalovaný v obou závazkových vztazích neplnil svou povinnost platit sjednané leasingové splátky, a že žalobkyně vyúčtovala žalovanému jednotlivé nevypořádané nároky v souladu s čl. 4.4.4 VSP. K námitce žalovaného, že od leasingové smlouvy odstoupil, soud prvního stupně uzavřel, že podle čl. 4.6.2 VSP je vyloučeno, aby žalovaný jakkoli účinným způsobem leasingovou smlouvu vypověděl nebo od ní odstoupil. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2009, č. j. 2 Cmo 318/2008-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se v podstatě i s jeho závěry právními, dovodil však, že leasingovému nájemci nelze upřít možnost odstoupit od smlouvy a smluvní ustanovení, podle něhož leasingový nájemce nemůže od leasingové smlouvy odstoupit, je třeba chápat tak, že nejsou smluvně dohodnuty podmínky odstoupení nad rámec podmínek, které pro odstoupení stanoví zákon v § 345 a násl. obch. zák. K tomu odvolací soud uzavřel, že žalovaný splnění žádné ze zákonem stanovených podmínek pro odstoupení od smlouvy netvrdil a neprokazoval; odstoupil pouze od druhé leasingové smlouvy a jako důvod uvedl faktické vady předmětu leasingu, vycházel tedy z chybného hodnocení charakteru leasingové smlouvy a jeho důsledkům ve vztahu k vadám předmětu leasingu. Odvolací soud poukázal na ustanovení článků 1.1.5, 1.1.6, 1.2.3, 1.3.1, 1.4.2 a 1.5.6 VSP, podle nichž leasingový nájemce nese rizika mimo jiné též výskytu vad a jejich výskyt jej nezbavuje povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu. Zdůraznil v článku 1.1.6 VSP zakotvenou povinnost leasingového nájemce uplatnit jménem leasingového pronajímatele u dodavatele předmětu leasingu veškerá práva kupujícího spojená s odpovědností za vady, s výjimkou práva na odstoupení od kupní smlouvy, argumentoval, že předložení takových dokladů žalobkyni, které by zakládaly její právo odstoupit od kupní smlouvy, žalovaný netvrdil a tím spíše neprokázal, a uzavřel, že zákonná možnost žalovaného odstoupit od leasingové smlouvy dána nebyla. Námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou. Dovodil, že žalobkyně své nároky (přes označení některých z nich) neuplatňuje z titulu náhrady škody, nýbrž jde o nároky vzniklé předčasným ukončením leasingových smluv výpovědí, vyplývající z článku 4.4.4 VSP, a promlčecí doba k uplatnění jednotlivých nároků běží ode dne následujícího po dni splatnosti vyúčtování vypořádání, tj. od 31. prosince 2002 u první leasingové smlouvy a od 29. listopadu 2002 u smlouvy druhé. Byla-li žaloba podána u soudu dne 13. září 2005, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby. Provedení dalších důkazů navržených žalovaným ve věci druhé leasingové smlouvy (znaleckým posudkem o ceně předmětu leasingu, kupní smlouvou) odvolací soud shledal nadbytečným; vzhledem k tomu, že u této leasingové smlouvy žalobkyně neúčtovala v konečném vypořádání „škodu“ spojenou s prodejem vozidla ve smyslu rozdílu mezi zůstatkovou účetní výší jeho hodnoty a získanou kupní cenou, nebylo podle jeho názoru těchto důkazů zapotřebí. I kdyby totiž žalobkyně získala kupní cenu vyšší, je třeba vycházet z toho, že předmět leasingu byl v jejím vlastnictví, a vyšší prodejní cena tak nemohla představovat její majetkový prospěch získaný na úkor žalovaného. S námitkou rozporu výše ceny finančních služeb zahrnuté v leasingových splátkách (která měla představovat cca 50% navýšení) a výše smluvního úroku z prodlení ve výši 0,15% denně (to jest 54,75% ročně) s dobrými mravy se odvolací soud vypořádal poukazem na skutečnost, že šlo o ujednání smluvní a že v obchodních závazkových vztazích obecně panuje větší smluvní volnost a nikoliv taková přísnost, jaká platí např. ve vztahu ke spotřebitelům. Bylo tak na žalovaném jako podnikateli, aby podnikatelská rizika vyplýva