25 Cdo 3675/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3675/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:25 Cdo 3675/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3675.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Smlouva o péči o zdraví (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2910 o. z. § 2913 o. z. § 2636 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1918/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3675/2019-245 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Y. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti žalované: Vítkovická nemocnice, a. s., IČO 60793201, se sídlem Zalužanského 1192/15, Ostrava – Vítkovice, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 297/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2019, č. j. 57 Co 46/2019-220, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 729 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 29 Co 297/2017-126, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 474 655,36 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–IV). Vyšel z následujících skutkových zjištění. U žalobkyně došlo v důsledku redukce váhy ke vzniku kožního převisu. S primářem chirurgického oddělení žalované bylo domluveno, že kožní převis bude odstraněn, když u žalobkyně byla diagnostikována i kýla. Dne 3. 4. 2014 byly souběžně provedeny tři operační výkony, a to operace pupeční kýly, plastika aponeurózy přední stěny pro rozestup přímých svalů břišních a resekce nadbytečného kožního a tukového převisu. Žalobkyně operaci absolvovala za stavu, kdy trpěla stále obezitou, což mělo vliv na následný pooperační průběh, který byl komplikovaný. Ústavní znalci neshledali žádná pochybení při operaci a následné péči, které byly provedeny podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování individuality žalobkyně s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Žalobkyně podepsala informované souhlasy, ve kterých byla náležitě poučena o způsobu léčby, provedení operace i možnosti následných komplikací. Při operaci žalobkyně provedené dne 3. 4. 2014 na pracovišti všeobecné chirurgie neměli operující lékaři atestaci z plastické chirurgie, ovšem operatér měl dlouholetou praxi v provádění chirurgických výkonů. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) upravujícího smlouvu o péči o zdraví, podle § 4 a § 5 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a podle § 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Neexistuje žádný právní předpis upravující jednoznačně, které zdravotní úkony může provést plastický chirurg a které všeobecný chirurg. Pooperační komplikace vycházely z celkového stavu žalobkyně a jejich výskytu po abdominoplastice nelze zabránit ani je vyloučit. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná postupovala lege artis, a proto nedošlo k porušení právní povinnosti. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 57 Co 46/2019-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok I), změnil výrok IV o náhradě nákladů státu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III–IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem, že nebyla provedena pouze abdominoplastika, ale tzv. sdružený výkon. Prvotním důvodem pro operaci žalobkyně byla operace kýly a odstranění kožního převisu. Vzhledem k prokázanému prvotnímu důvodu operace a závěru ústavního znaleckého posudku odvolací soud shodně s okresním soudem neshledal postup žalované v rozporu se zákonem. Souhlasil se soudem prvního stupně, že neexistuje žádný právní předpis upravující, které zdravotní úkony může provést plastický chirurg a které všeobecný chirurg. Pokud žalovaná na svém pracovišti provedla u žalobkyně tzv. sdružený výkon, o kterém byla žalobkyně řádně informována, ačkoliv lékaři žalované, kteří tuto operaci provedli, neměli atestaci z plastické chirurgie, nejednala žalovaná v rozporu se zákonem, nedošlo k porušení právní povinnosti, nejednalo se o postup non lege artis, a proto nebyly splněny předpoklady pro vznik povinnosti žalované k náhradě škody. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nejprve rozsáhle zopakovala skutková zjištění a předložila soudu vlastní skutkové závěry. Namítá, že žalovaná měla povinnost zajistit, aby operační výkon byl proveden osobou s atestační zkouškou z plastické chirurgie. Operaci provedlo pracoviště, které nemělo oprávnění ji provést. Pokud by žalovaná zajistila lékaře s příslušnou atestační zkouškou, ke vzniku újmy by u žalobkyně nedošlo. Dále soudy obou stupňů nesprávně posoudily náhradu nákladů řízení, když měly posupovat podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni vůbec nepřiznávat. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka v textu dovolání ani náznakem neodkazuje na jediný judikát Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatelka pouze rozsáhlým způsobem popisuje skutková tvrzení a hodnotí průběh dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. U dovolatelky byl proveden tzv. sdružený výkon, nikoliv pouze abdominoplastika, k jehož provedení došlo lege artis. Správné je i posouzení otázky, zda musel zákrok provést plastický chirurg, či nikoliv, neboť neexistuje žádný právní předpis upravující jednoznačně, které zdravotní úkony může provést plastický chirurg a které všeobecný chirurg. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. Lze souhlasit s žalovanou, že dovolatelka neodkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Obsah právní otázky, která by měla zakládat přípustnost dovolání, však lze dovodit z jeho obsahu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci spočívající především v tom, zda žalovaná porušila nějakou svoji právní povinnost, a to tím, že nejednala lege artis, neboť operaci měl provést chirurg s atestační zkouškou z plastické chirurgie, nikoliv všeobecný chirurg. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, tak podle o. z.) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srovnej rozsudek Nejvy