25 Cdo 376/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 376/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2018 Spisová značka:25 Cdo 376/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.376.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 444 předpisu č. 40/1964Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 376/2017-410 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. K., zastoupený JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Fügnerova 651/III, Poděbrady, proti žalovaným: 1. Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, 2. J. K., zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, 3. J. K., zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, o 396 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 289/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 55 Co 61/2015-341, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 55 Co 61/2015-341, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2014, č. j. 16 C 289/2009-307, v zamítavém výroku o věci samé (II) a zrušil jej ve výrocích III-VI o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvoláním žalobce byl napaden výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 325 680 Kč představující odškodnění bolesti. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 27. 10. 2007 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl polytrauma, zlomeninu obratlů C2 a C7, zhmoždění plic, otřes mozku, zlomeninu XI. žebra vlevo, zlomeninu pánve, kosti křížové vlevo, roztržení močového měchýře, zhmoždění lokte a mnohačetné tržné rány a oděrky na celém těle. Dopravní nehodu zavinil třetí žalovaný jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný a v době dopravní nehody bylo vozidlo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u první žalované. Žalobce byl po nehodě opakovaně hospitalizován, podrobil se několika operačním výkonům (sutura močového měchýře se zavedením katetru, fixace obratlů, dotažení fixátoru). Znalec ohodnotil bolest celkem 2 278 body (273 360 Kč při 120 Kč za 1 bod) včetně zvýšení dle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro pooperační oběhovou nestabilitu s napojením na ventilátor a dalšími operačními zákroky, což lze považovat za mimořádně náročný způsob léčby. Žalobce poukazoval i na další obtíže, např. neuropatické bolesti, křeče, závratě a poruchy spánku. Žádal mimořádné navýšení bolestného postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o částku 325 680 Kč. Odvolací soud posoudil nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně podle zákona č. 40/1964Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky č. 440/2001Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a neshledal (stejně jako soud prvního stupně) požadavek žalobce na mimořádné navýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky důvodným, protože zjištěné újmy byly již dostatečně vystiženy zvýšením náhrady za bolest podle § 6 vyhlášky, vytrpěné bolesti byly srovnatelné s jinými osobami se srovnatelným druhem poškození zdraví. Zdůraznil princip proporcionality a porovnal odškodnění žalobce s jinými případy a dovodil, že žalobci přiznaná částka 273 360 Kč je odpovídající a spravedlivá. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 325 680 Kč, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za dosud neřešenou právní otázku považoval nutnost posouzení jeho nároku na náhradu za bolest podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to na základě přechodného ustanovení § 3029 odst.1 o. z., protože obč. zák. v § 444 odst. 2 odkazuje na vyhlášku č. 440/2001 Sb., která byla ke dni 1. 1. 2014 zrušena. Jestliže se právní předpis dovolává ustanovení, které bylo novým občanským zákoníkem zrušeno (vyhláška č. 440/2001 Sb.), na jeho místo vstupují odpovídající ustanovení o. z. o náhradě škody na zdraví. Ustanovení § 3029 odst.1 se jeví jako speciální k § 3028 o. z. Dovolatel považoval za nesprávný závěr soudu, že prodělané bolesti jsou již dostatečně zohledněny v navýšení bodového hodnocení podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky, protože peněžitá náhrada nevyvažuje plně vytrpěné bolesti. Přiznaná částka je nepřiměřeně nízká, rozhodnutí o náhradě za bolest je v rozporu s principem proporcionality a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 350/03, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, tato rozhodnutí zdůrazňují princip proporcionality a přiměřenosti výše odškodnění. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku a přiznání bolestného v žalované výši, případně zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. První žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodného. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelem předestřená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolatelem předestřená právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena a není důvodu, aby tato otázka byla posouzena jinak, proto uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3028 odst. 3 věty první a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Přechodné ustanovení § 3029 odst. 1 o. z. na projednávanou věc vůbec nedopadá, ustanovení míří primárně na případy, kdy by jiný (po 1. 1. 2014 platný) právní předpis jmenovitě odkazoval na některý ze zrušovaných předpisů nebo nějakou jeho část, pak na místo zrušeného předpisu vstoupí jemu odpovídající ustanovení o. z. Taková situace však v projednávané věci nenastala a aplikace dovolatelem uvedeného § 3029 odst. 1 a následně § 2958 o. z. je vyloučena. Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení