25 Cdo 487/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 487/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2023 Spisová značka:25 Cdo 487/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.487.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Ušlý zisk Neplatnost právního jednání (o. z.) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 13 o. z. § 579 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 487/2023-179 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. M., se sídlem XY, IČO XY, zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: město Františkovy Lázně, se sídlem úřadu Nádražní 208/5, Františkovy Lázně, IČO 00253936, zastoupené JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem 26. dubna, Cheb, o 1.236.538 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 655/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2022, č. j. 14 Co 181/2022-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.407,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Karla Herra. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 14 Co 181/2022-146, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 C 655/2020-109, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.236.538 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení; současně odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhal náhrady ušlého zisku, o nějž přišel v důsledku toho, že od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 nemohl provozovat areál autokempu XY ve XY, jelikož nájemní smlouva na deset let ze dne 3. 11. 2014, jež mu to měla umožnit, byla neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Neplatnost smlouvy vyslovil soud již v řízení o vyklizení kempu zahájeném městem Františkovy Lázně po změně jeho politického vedení, neboť žalobce jako jeden z uchazečů nepředložil pro město nejvýhodnější nabídku, takže smlouva byla uzavřena v rozporu s kogentně stanovenou povinností obce využívat hospodárně svůj majetek a pečovat o jeho rozvoj; v již skončeném řízení o náhradu ušlého zisku za období od 16. 2. 2016 do 31. 12. 2016 soudy požadavku žalobce vyhověly. V nyní projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že po zveřejní záměru obce pronajmout areál kempu předložily další dvě společnosti nabídky, které byly pro žalovaného výhodnější právě s ohledem na ekonomické kritérium. Při řádném běhu věcí by tedy žalobce s žalovaným vůbec smlouvu neuzavřel a zisku by nemohl dosáhnout. Mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku a porušením zákona při výběru nájemce tak není vztah příčinné souvislosti – kdyby totiž jedna smluvní strana nepochybila, nebyla by smlouva uzavřena a druhá strana by žádného zisku nedosáhla. Bylo-li v projednávané věci rozhodnuto odlišně od sporu o náhradu za ušlý zisk za jiné období, není to v rozporu s § 13 o. z., neboť na rozdíl od této věci nebyla v předchozím sporu existence příčinné souvislosti zpochybněna a soud se jí podrobněji nezabýval. Důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. nemůže vzniknout, probíhá-li další řízení odlišně, například s ohledem na rozdílnou procesní aktivitu účastníků. Odvolací soud pak vyslovil pochybnosti ohledně odškodnitelnosti nároku na náhradu ušlého zisku z důvodu neplatnosti smlouvy ve smyslu § 579 odst. 2 o. z., neboť by bylo v rozporu s § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, aby obec byla povinna hradit zisk, kterého by dotyčný dosáhl na základě nehospodárné, a tudíž neplatné, smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která doposud nebyla vyřešena. Poukázal na to, že uspěl v soudním sporu, v němž se v podstatě na základě shodných skutečností domáhal ušlého zisku za období od 16. 2. 2016 do 31. 12. 2016. V nyní projednávané věci se podle žalobce soudy dopustily nesprávného právního posouzení otázky příčinné souvislosti a možnosti odchylného rozhodnutí oproti rozsudku v obdobné věci v rozporu s § 13 o. z. Dovolatel má zato, že odvolací soud neposoudil správně skutkové okolnosti, mezi nimiž má být zjišťována příčinná souvislost. Žalobce dovozoval svůj nárok z absolutní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě dosahoval zisku, o nějž pak přišel, přičemž neplatnost byla způsobena postupem žalovaného. Skutkovou okolností podmiňující vznik škody bylo způsobení neplatnosti smlouvy a nebýt ní, dosahoval by žalobce i nadále zisk z provozu autokempu, takže by mu škoda nevznikla. Odvolací soud tedy pominul specifický charakter odpovědnosti podle § 579 odst. 2 o. z. I v jiném soudním řízení, vycházejícím ze stejných okolností a skutkových zjištění, kdy byla náhrada škody za jiné období přiznána, musela být rovněž zkoumána příčinná souvislost, a byla zhodnocena odlišně. V projednávané věci tak byl pouze rozdílně právně posouzen identický skutkový stav, jediným rozdílem bylo vznesení námitky absence příčinné souvislosti žalovaným, žádné další dokazování však prováděno nebylo. Odklon od předchozího rozhodnutí zakládá nesprávné právní posouzení věci a je v rozporu s požadavky vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobce a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je instancí přezkumnou a nikoliv nalézací, jeho přezkum se proto podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, avšak nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval. Dovolací soud je v tomto směru vázán vymezením dovolacího důvodu (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a nemůže rozhodnutí přezkoumat z jiného důvodu, než požaduje dovolatel. Dovolatel nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy (právě o neplatnost smlouvy ostatně opírá svůj nárok na náhradu ušlého zisku) a nevznáší ani námitky proti zjištění, že nesplnil podmínky výběrového řízení, takže s ním vůbec smlouva neměla být uzavřena, resp. pokud se tak stalo, vyvolala právě tato okolnost neplatnost nájemní smlouvy. Dovozuje, že i s ohledem na předchozí pravomocné rozhodnutí v jiném řízení, jímž mu byla přiznána náhrada ušlého zisku za jiné období, je dán vztah příčinné souvislosti mezi neplatností nájemní smlouvy a ztrátou příjmu ze zamýšleného provozování předmětu nájmu. Bez ohledu na to, že věc byla řešena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (srov. zejména § 579 odst. 2 a § 580 odst. 1 o. z.), je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vztahu příčinné souvislosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, která se ani změnou úpravy podmínek neplatnosti smlouvy nezměnila. I u škody z neplatné smlouvy nadále platí, že vztah příčinné souvislosti (jedna z podmínek vzniku povinnosti hradit škodu) je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku