26 Cdo 1800/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1800/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2025 Spisová značka:26 Cdo 1800/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.1800.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 2293 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.01.2026II.ÚS 98/26 Veronika Křesťanová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1800/2025-225 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Comway International s. r. o., se sídlem v Praze, Na Švihance 1475/3, IČO 28503996, zastoupené Mgr. Igorem Piešem, advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 620/3, proti žalovaným 1) J. B., a 2) M. B., zastoupeným JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 5/28, o zaplacení 58 511,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 322/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 72 Co 396/2024-187, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 731 Kč k rukám Mgr. Igora Pieše, advokáta se sídlem v Praze, Pobřežní 620/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se jako nájemkyně domáhala vrácení části jistoty po ukončení smlouvy o nájmu bytu, kterou jí žalovaní jako pronajímatelé nevrátili z důvodu náhrady za opravu poškozené kuchyňské linky a úhradu nájemného za srpen 2021. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 7. 2024, č. j. 21 C 322/2021-160, řízení částečně co do tam specifikovaných úroků z prodlení zastavil (výrok I), žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 58 511,80 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III). 3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 72 Co 396/2024-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II (výrok I) a změnil ve výroku III jen ohledně výše nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 4. Vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně jako nájemkyně a žalovaní jako pronajímatelé uzavřeli dne 1. 10. 2020 smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou do 30. 9. 2021. Žalobkyně žalovanému č. 2 zaslala dne 30. 4. 2021 přes aplikaci WhatsApp výpověď nájmu bytu s tím, že ukončuje nájemní vztah po vzájemné telefonické dohodě ke dni 31. 7. 2021. Oběma žalovaným totéž zaslala dne 30. 4. 2021 poštou. Byt byl žalobkyní žalovaným předán dne 23. 7. 2021, kdy žalovaní vytkli poškození kuchyňské linky škrábnutím/vrypem na desce. Míra poškození kuchyňské desky byla k 15. 12. 2023 zjištěna znalcem v rozsahu několika řezných vrypů hlubokých cca 1 mm, přičemž tyto vrypy nebrání používání kuchyňské desky a ani nehrozí její další poškození jejím používáním (např. od vody). Jde tak o poškození pouze estetické, jeho oprava není možná a je nutná výměna desky, která byla k červenci 2021 ohodnocena částkou 35 483,25 Kč. Sám výrobce s poškrábáním desky ve svých materiálech počítá. Po právní stránce dovodil, že jestliže se účastníci dohodli, že nájem zanikne mj. písemnou výpovědí, žalobkyně mohla bez ohledu na § 2287 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) vypovědět nájem i bez udání důvodu. Akcentoval okolnosti, za kterých došlo k vyklizení a předání bytu, tak další chování účastníků. Žalobkyně, která žalobcům odevzdala i klíče od bytu, tím dala najevo, že již o další užívání bytu nemá zájem, a byla přesvědčena, že nájemní poměr skončil. Naopak žalovaní téměř obratem byt pronajali novému nájemci a inkasovali od něj nájemné za srpen 2021. Shledal proto přiléhavý závěr soudu prvního stupně o tom, že požadavek žalovaných na zaplacení nájemného za měsíc srpen 2021 je rozporný s dobrými mravy. Ohledně náhrady nákladů na opravu kuchyňské linky zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně způsobila na desce více než jedno škrábnutí/vryp (jak je ostatně zachyceno v popisu závad v předávacím protokolu ze dne 23. 7. 2021), když na její funkčnost to nemělo žádný vliv. Uzavřel tak, že v daném případě šlo o běžné opotřebení, se kterým ostatně počítá i výrobce předmětné desky. 5. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není z posléze uvedených důvodů přípustné. 6. K otázce rozporu výkonu práva dovolatelů s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. lze uvést následující. 7. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z.; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. 8. Při posuzování otázky, zda výkon práva dovolatelů odporuje dobrým mravům, se odvolací soud (soud prvního stupně) těmito východisky důsledně řídil a zohlednil všechny právně relevantní okolnosti jak na straně žalobkyně, tak na straně dovolatelů. Svůj právní názor logicky, přesvědčivě a v dostatečném (souzené věci adekvátním) rozsahu odůvodnil, přičemž tyto úvahy se dovolacímu soudu – s ohledem na obsah spisu a soudy obou stupňů učiněná skutková zjištění – nejeví jako zjevně nepřiměřené. 9. Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky (kterou dovolatelé považují za otázku judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešenou), zda lze estetické poškození bytu považovat za běžné opotřebení bytu dle § 2293 odst. 1 o. z. Je tomu tak proto, že dovolatelé právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňují prostřednictvím skutkových námitek (např. jaký byl rozsah poškození kuchyňské desky a kdo poškození způsobil), a napadají i způsob provedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Fakticky se domáhají toho, aby Nejvyšší soud přezkoumával správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (a v závislosti na výsledku korigoval právní závěry odvolacího soudu). Uplatňují tedy jiný dovolací