26 Cdo 2444/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2444/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2444/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2444.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Přechod nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 2282 o. z. § 2283 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2444/2025-227 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Janem Baslem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Ladronky 1167/30, proti žalované AAAAA (pseudonym), zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na zbořenci 276/14, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 18/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 58 Co 161/2025-182, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 58 Co 161/2025-182, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 C 18/2024-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu předat byt č. 6 ve 2. nadzemním podlaží, který se nachází v bytovém domě č.p. XY na adrese XY, jež je umístěn na pozemku parcela č. XY, katastrální území XY, obec XY a je zapsaný Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV číslo XY (dále též jen „předmětný byt“). 2. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 C 18/2024-140, žalobě vyhověl – uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej do 15 dnů od právní moci rozsudku předat žalobci (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státem placených (výrok III). 3. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 58 Co 161/2025-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. XY, katastrální území XY, obec XY, jehož součástí je stavba – budova s č. p. XY, část obce XY, bytový dům, v němž se nachází předmětný byt. Ten J. H., dědeček žalované, užíval jako nájemce na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem jako pronajímatelem dne 1. 11. 1994; nájem byl sjednán na dobu neurčitou. J. H. oznámil pronajímateli listinou označenou jako „Oznámení nájemce o změně počtu osob v domácnosti“ ze dne 24. 8. 2017, že od 22. 8. 2017 je v předmětném bytě trvale hlášena žalovaná a požádal o úpravu údajů v evidenčním listu na dvě osoby (J. H. a žalovaná). J. H. dne 10. 4. 2023 zemřel, pozůstalostní řízení bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 163/2023. Listinou označenou jako „Oznámení o smrti nájemce a přechodu nájmu“ ze dne 24. 4. 2023 oznámila matka žalované žalobci, že nájemce předmětného bytu (J. H.) dne 10. 4. 2023 zemřel a že od 22. 8. 2017 je v tomto bytě k trvalému pobytu hlášena žalovaná, která nemá vlastní byt, a došlo tak k zákonnému přechodu nájmu bytu ze zemřelého nájemce na žalovanou. Žalovaná však neprokázala, že v předmětném bytě s J. H. vůbec (ani ke dni jeho smrti) žila, a to ve společné domácnosti, a že by toto soužití vykazovalo znak trvalosti. Sám J. H. předmětný byt již před svou smrtí též neužíval, žil se svou manželkou v bytě na adrese XY, v jejím výlučném vlastnictví. Zohlednil též, že „sama žalovaná ve svém podání ze dne 7. 3. 2024 uvedla, že se zdržuje u své matky v zahraničí, ale ne natrvalo, neboť ve vyšších ročnících školy již nebude moci studovat na dálku“, a že v době úmrtí J. H. byla ve věku 11 let; v rámci svého odvolání sama poukázala na skutečnost, že J. H. byl vážně nemocný, dlouhodobě hospitalizován; proto se i z těchto důvodů „jeví nevěrohodné tvrzení o trvalém soužití J. H. a nezletilé žalované s ohledem na její věk a s tím související nezbytné zajištění jejích potřeb, pokud se její rodiče případně zdržují či zdržovali v zahraničí“. 5. Po právní stránce přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož nebyly splněny podmínky přechodu nájmu předmětného bytu na žalovanou dle § 2279 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), neboť nebyla členem domácnosti zemřelého nájemce; k tomu by bylo zapotřebí, aby v době smrti nájemce s ním žila v jedné domácnosti a zároveň šlo o soužití, které mělo charakter trvalosti. Žalovaná, kterou tíží důkazní břemeno, ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala naplnění podmínek pro přechod nájmu dle § 2279 odst. 1 o. z. K poukazu žalované na § 2283 o. z. odvolací soud uvedl, že toto ustanovení v odst. 1 upravuje „specifický způsob ukončení nájemního vztahu pronajímatelem po úmrtí nájemce a umožňuje mu vypovědět nájem bytu, který po smrti původního nájemce přešel podle § 2282 věty první o. z. na jeho dědice, bez uvedení důvodu v tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtě (§ 654 o. z.), která počne běžet poté, co se pronajímatel dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Uvedené podmínky pro počátek běhu této lhůty musí být splněny kumulativně, přičemž lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty výpověď nájemci doručena… Ustanovení § 2282, § 2283 o. z. tak upravuje přechod nájmu na nájemcova dědice a na projednávanou věc tak nedopadá“. Žalovaná proto předmětný byt „ve vlastnictví žalobce“ užívá bez právního důvodu; žalobci náleží ochrana jeho vlastnického práva dle 1042 o. z. Žalobou uplatněný nárok není ani rozporný s dobrými mravy, neboť zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného, což však není případ projednávané věci. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud nevyřešila otázku „vázanosti soudu poznatky z dědického řízení jako prejudiciální otázky“. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nesprávně „posoudil prejudiciální otázku na základě protokolu z jiného (dědického) řízení“, „přijal listinné důkazy z předchozích soudních řízení, které jsou nepřímým důkazem, a upozadil nebo odmítl provést žalovanou navržené přímé důkazy“. Dovolatelka nebyla účastníkem pozůstalostního řízení; otázka bydliště J. H. tedy „prejudiciálně rozhodnuta nebyla“, proto „z rozhodnutí z pozůstalostního řízení může soud jen vycházet, není-li prokázán opak nebo nevyvstane-li závažná pochybnost o takovém rozhodnutí“. Soud současně „aktivisticky sám vyhledával důkazy (jak z dědického spisu, tak ohledně placení nákladů v XY)“, jiné důkazy ignoroval, důkazy hodnotil nepředvídatelně a nelogicky; odůvodnění rozsudku je nedostatečné. Tím porušil projednací zásadu a její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud též, v rozporu se závěry Zprávy projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky, z 10. 6. 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, porušil pravidlo, podle něhož „v případech, v nichž po dočasnou dobu nemohla osoba, na niž mělo užívací právo přejít, pobývat v bytě z vážných důvodů (nemoc, léčebný pobyt, studium, výkon zaměstnání dočasně mimo bydliště), vycházejí soudy z toho, že nelze dopustit, aby se z uvedených důvodů změnilo právní postavení těchto osob a aby ztratily možnost stát se uživateli bytu po smrti jejich původního uživatele“. Dále poukazuje na, coby v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, otázku aplikace § 2283 o. z. v dané věci, když „žalobce nenaplnil podmínky“ citovaného ustanovení. V tříměsíční propadné lhůtě nájem „nepopřel“ (učinil tak až poté). Lhůta tří měsíců je „stanovena pro právní jistotu všech zúčastněných, neboť ne vždy se pronajímatel musí rozhodnout, že nájem vypoví, naopak i přesto, že se dozví nejen o smrti nájemce, ale i o tom, že nájem nepřejde na člena nájemcovy domácnosti, a bude znát, kdo je nájemcovým dědicem, může nevyužít