26 Cdo 2889/2008 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2889/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2008 Spisová značka:26 Cdo 2889/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2889.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 560 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2889/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 76.703,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 101/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č. j. 55 Co 38/2008-136, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2007, č. j. 38 C 101/2001-119, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.703,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 21. září 2000 do zaplacení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. 55 Co 38/2008-136, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 525 v P. 9, v ulici L., v jehož osmém podlaží se nachází družstevní byt č. 22 o velikosti dvougarsoniéry s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ohledně něhož uzavřeli účastníci dne 25. dubna 1994 nájemní smlouvu, že žalovaný měl předmětný byt v užívání (k dispozici) v době od uzavření nájemní smlouvy v roce 1994 až do 16. května 2002, kdy byl z bytu exekučně vyklizen, že již dne 12. dubna 1999 byl žalovaný rozhodnutím představenstva družstva vyloučen z družstva z důvodů neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, že žalobce mu rozhodnutí o vyloučení oznámil dopisem ze dne 13. května 1999, který mu byl doručen uložením na poště, že žalovaný proti tomuto rozhodnutí podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, jemuž shromáždění delegátů dne 4. prosince 2000 nevyhovělo, a že toto rozhodnutí bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. ledna 2001, jenž mu byl doručen opět uložením na poště. Dále zjistily, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. června 2001, č. j. 10 C 65/2001-13, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 18. srpna 2001, že byt byl vyklizen a předán žalobci exekučně dne 16. května 2002 a věci žalovaného byly uskladněny v exekučním skladu. Vzaly také za prokázáno, že žalovaný žalobci nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (mimo jiné i) za období od ledna 1997 do srpna 2000 (kdy měl byt k dispozici a měl v něm své věci) a tudíž žalobci dluží z tohoto titulu za toto období částku 76.703,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinily rovněž skutkové závěry, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalovanému řádně doručeno v souladu s článkem 112 stanov žalobce na adresu předmětného bytu, že žalovaný svým jednáním doručení zmařil, pokud se na této adrese nezdržoval, žalobci neoznámil jinou adresu, kam mu mělo být doručováno, že si nezřídil ani dosílku pošty a po změně bydliště nedocházel do bytu ani za účelem vyzvedávání pošty, ač měl v bytě své věci. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný nejprve jako nájemce a po skončení nájemního poměru jako osoba, které svědčí právo na bydlení v bytě, nezaplatil žalobci jako pronajímateli a vlastníku bytu nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od ledna 1997 do srpna 2000 a že za uvedené období dluží žalobci z tohoto titulu částku 76.703,- Kč. Soudy nepřisvědčily námitce žalovaného, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost danou mu zákonem č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 23 odst. 1 a 2 citovaného zákona), a nepřevedl na něj přes výzvu byt do jeho vlastnictví ke dni 31. prosince 1995, nebyl již povinen od 1. ledna 1996 žalobci nájemné platit, neboť nájemní vztah již neměl existovat. K této námitce oba soudy uvedly, že mezi povinností žalovaného platit nájemné (úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah vzájemné podmíněnosti (synalagmatický vztah); jde o právní vztahy, které – ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k družstevnímu bytu – jsou samostatné a vzájemně nepodmíněné. Nárok žalobce na úhradu dlužné částky pokládaly oba soudy za oprávněný a žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení § 685 odst. 1, § 696 a § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „obč. zák.“); příslušenství pohledávky pak posoudily podle § 697 obč. zák. a § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle něj odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní vztahy (tj. § 685, § 696 a § 697 obč. zák.), přičemž nerespektoval ustanovení § 520 ve spojení s § 523 obč. zák. Má za to, že žalobce byl na základě jeho výzvy povinen na něj předmětný byt převést, což do 31. prosince 1995 neučinil, čímž se dostal od 1. ledna 1996 do prodlení se splněním této povinnosti. Je proto přesvědčen, že se staví jeho případné prodlení s placením nájemného a že zároveň žalobce už po něm „nemůže od 1. ledna 1996 požadovat nájemné, neboť nájem již v tu dobu neměl existovat“; z tohoto důvodu nelze na daný právní vztah aplikovat výše zmíněná ustanovení občanského zákoníku. Zastává názor, že zmíněný „právní vztah je svou povahou synalagmatický a není možné ho posuzovat odděleně.“ Zdůraznil, že žalobce svým jednáním porušil dobré mravy, pokud s ním neuzavřel smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu. Odvolacímu soudu pak v tomto směru vytkl, že neprovedl dostatečná šetření. Dále podotkl, že rozhodnutí shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva mu nebylo řádně doručeno v souladu se stanovami družstva. V tomto směru namítl, že žalobce byl o jeho nové doručovací adrese informován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 422/98, a podotkl, že mu neoprávněným odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v roz