26 Cdo 3228/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3228/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2024 Spisová značka:26 Cdo 3228/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3228.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3228/2023-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Josefem Břeněm, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 205/45, proti žalované JUDr. Jiřině Lužové, se sídlem Praze 1 – Starém Městě, Dušní 866/22, insolvenční správkyni dlužnice LEREIS INVEST s. r. o., se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Šenovská 1994/97, IČO 29250889, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 301/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 18 Co 91/2023-113, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 18 Co 91/2023-113, (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 14. 11. 2022, č. j. 26 C 301/2021-88, změnil tak, že uložil žalované povinnost odevzdat žalobci 93 kusů vyklizených velkokapacitních dvacetistopých lodních kontejnerů nacházejících se na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v k.ú. XY (dále též jen „kontejnery“) do 15 dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“); ve zbývajícím rozsahu, v části, v níž zamítl žalobu, aby žalovaná odevzdala žalobci kontejnery prosté technických úprav, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 2. Žalovaná sice napadá rozsudek odvolacího soudu v „celém rozsahu“, podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) však dovolání směřuje pouze proti měnícímu výroku. Dovolání proti potvrzujícímu výroku a výroku o nákladech řízení, neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.); ostatně dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h), § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.]. 3. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 4. Předně dovolatelka zpochybňuje právní posouzení především prostřednictvím skutkových námitek. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů a nabízí „svůj vlastní“ skutkový stav věci (že žalobce po skončení nájmu odmítl převzít kontejnery), vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů; skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení měnit nemůže. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil. 5. Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel ze zjištění, že žalovaná kontejnery žalobci nepředala, nikoliv, že by je žalobce odmítl převzít. Na otázkách, které dovolatelka vymezila („Odpovídá povinnosti nájemce předat předmět nájmu po jeho skončení povinnost pronajímatele předmět nájmu převzít? Může pronajímatel odmítnout převzít předmět nájmu po jeho skončení? A může se pronajímatel úspěšně domoci vydání věci, kterou odmítl převzít?“) a které podle jejího názoru nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, popř. při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v případě použitelnosti judikatury vztahující se k § 682 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), proto napadené rozhodnutí nespočívá (ani spočívat nemůže). 6. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, nebylo účastníky nutné poučovat podle § 118a o. s. ř. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). Byť odvolací soud posoudil nárok žalobce po právní stránce částečně jinak než soud prvního stupně, vycházel z jeho skutkových zjištění a odlišné právní posouzení ani nevyžadovalo doplnění či opakování dokazování. 7. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila dovolatelka také námitkami, že odvolací soud porušil zásadu legitimního očekávání, právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování, zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by provedené důkazy zopakoval ve smyslu § 213 o. s. ř. (čímž porušil zásadu přímosti), a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a žalobní petit neurčitý. Nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ve skutečnosti jen odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 8. Ostatně řízení ani namítanými vadami netrpí. Základem právního posouzení věci odvolacím soudem jsou totožné skutkové závěry jako v případě rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyl proto důvod pro postup podle § 213 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu rovněž splňuje náležitosti stanovené § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., odvolací soud své závěry také dostatečně odůvodnil. Podle ustálené rozhodovací praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009) je přitom překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat; o takové rozhodnutí v nyní projednávané věci však nejde. Závěr odvolacího soudu, že žalobní petit je dostatečně určitý, je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněné pod číslem 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018). 9. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud posoudil otázku pasivní legitimace v řízení o reivindikační žalobě rozporu v s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přehlíží, že na uvedené otázce napadené rozhodnutí rovněž nespočívá. Odvolací soud totiž vycházel z toho, že v dané věci nejde o žalobu na vydání věci, ale o žalobu vyplývající ze závazkového vztahu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná (nájemkyně) splnila svou povinnost vrátit žalobci (pronajímateli) po skončení nájmu pronajatou věc. Žalovaná sice měla za to, že odvolací soud otázku charakteru žaloby nesprávně právně posoudil, ohledně této otázky však nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., tj. neuvedla, zda tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena (má-li ji za dosud neřešenou), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,