Nejvyšší soud 26 Cdo 730/2025 – Určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu

Žalobkyně se domáhala určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dalo dne 2. 1. 2023 žalované (pronajímatel) z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), které spatřovalo v opakovaném zamoření bytu štěnicemi.

Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 8. 2024, č. j. 2 C 74/2023-142, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 15 Co 324/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku III (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, přípustné.

Je tomu tak proto, že ač se dovolatelka snaží formulovat otázky, které považuje za rozporné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, veškeré její námitky směřují ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu o jejích konkrétních krocích jako nájemkyně učiněných v souvislosti s opakovaným výskytem štěnic v bytě, na jejichž základě odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že dovolatelka hrubě porušila své povinnosti nájemce tím, že řádně neužívala byt a nedodržovala pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů. Výtka nesprávného právního posouzení věci tak v tomto směru vychází primárně z kritiky správnosti skutkových zjištění. Jinak řečeno, dovolatelka ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením provedeného dokazování, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom rovněž nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou předkládaná otázka rozporu výpovědi s dobrými mravy.

Otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 zákona o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018).

Při posouzení otázky (ne)platnosti výpovědi z nájmu pro její rozpor s dobrými mravy přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak na straně žalovaného, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené, přitom právě jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti nákladovým výrokům II a III napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti nákladovým výrokům by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).