26 Cdo 98/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 98/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2011 Spisová značka:26 Cdo 98/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.98.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 143a odst. 1 obč. zák. § 703 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 98/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Ing. M. H., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalovanému Ing. P. H., zastoupenému JUDr. Dorotou Líbalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Šubertova 4, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 95/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2010, č. j. 24 Co 161/2010-61, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2010, č. j. 24 Co 161/2010-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha - východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, č.j. 7 C 95/2009-28, zrušil právo společného nájmu družstevního bytu v P., (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalovaný a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že manželství účastníků (uzavřené dne 26. 6. 1987) bylo rozvedeno - rozsudek nabyl právní moci dne 20. 4. 2006, že žalovaný (po opuštění bytu jeho matkou a sestrou - nájemce předmětného bytu) se za trvání manželství (v roce 1994) stal zakládajícím členem (bytového) družstva, že s ním družstvo uzavřelo nájemní smlouvu, a že notářským zápisem ze dne 2. 9. 2005 zúžili účastníci své společné jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a zároveň se mj. dohodli, že členský podíl v bytovém družstvu se všemi právy a povinnostmi, a to včetně spojeného užívacího práva k předmětnému bytu, náleží žalovanému. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníkům vzniklo právo společného užívání předmětného bytu (§ 152 a násl., § 175 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991), které se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem (§ 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „obč. zák.“), a že v roce 1994 (po založení bytového družstva) se stali společnými nájemci družstevního bytu a společnými členy družstva (§ 703 obč. zák.). Smlouvu o zúžení společného jmění manželů v části týkající se členského podílu považoval za neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.); poukázal na to, že od kogentních ustanovení občanského zákoníku upravujících vznik a zánik členského podílu v bytovém družstvu se nelze odchýlit, a to ani postupem podle § 143a obč. zák. Společné členství účastníků v bytovém družstvu trvá i nadále, proto k návrhu žalobkyně (§ 705 odst. 2 obč. zák.) zrušil společný nájem předmětného družstevního bytu a zároveň určil, že nájemcem bytu a členem družstva bude žalovaný (s ohledem na učiněná skutková zjištění a stanoviska účastníků). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 7. 2010, č. j. 24 Co 161/2010-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav (doplněním dokazování v odvolacím řízení k jeho změně nedošlo), ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že účastníci se stali společnými nájemci bytu a společnými členy družstva. Odlišně však posoudil právní důsledky dohody o zúžení společného jmění manželů. Dospěl k závěru, že z dohody podle § 143a obč. zák. není majetková hodnota představující společný podíl v bytovém družstvu vyloučena (poukázal na smysl a účel tohoto ustanovení) a že ustanovení § 705 obč. zák. řeší jen poměry společného nájmu bytu po zániku manželství rozvodem. Dojde-li k zúžení společného jmění o hodnotu členského podílu v bytovém družstvu, musí – bez ohledu na to, že trvá společný nájem k bytu – následovat vypořádání této majetkové hodnoty; ohledně dalšího nájmu se pak analogicky uplatní § 704 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že nesdílí závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, neboť starší rozhodnutí, na něž odkazuje, řešily otázku, kdy se rozvádějící se manželé mohou dohodnout o dalším nájmu bytu a nezabývaly se tím, zda lze vyloučit majetkovou hodnotu představující členský podíl v družstvu ze společného jmění za trvání manželství. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, neboť ji o svém odlišném právním názoru řádně nepoučil, nemohla se proto k němu vyjádřit a má za to, že jeho závěry nejsou ani správné. Dosavadní praxe dospěla k závěru, že s členským podílem nelze disponovat podle úpravy společného jmění manželů, otázky vzniku a zániku členství v družstvu a společný nájem družstevního bytu, je třeba vždy posoudit podle kogentní úpravy v § 703 – § 709 obč. zák. Společný členský podíl může (ale nemusí) tvořit součást společného jmění manželů, není jej však možné zrušit za trvání manželství. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že zúžením společného jmění manželů o členský podíl v bytovém družstvu, nastane situace upravená v § 704 odst. 2 obč. zák. Ustanovení § 704 jasně stanoví podmínky, za nichž vznikne manželům společný nájem družstevního bytu bez vzniku společného členství, nestanoví však, že by takové právo mohlo vzniknout dohodou manželů. Zdůraznila, že její závěry jsou v souladu se starší (R 34/1983, R 14/78) i novější (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2948/99, 26 Cdo 3031/2007) judikaturou a právní teorií. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 se jako předběžná řešila stejná otázka jako v tomto sporu, závěry, od nichž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, potvrdil Ústavní soud v nálezu, kterým rozhodl o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí. Dohodou uzavřenou za trvání manželství účastníků nemohlo dojít ke zrušení jejich společného členství v družstvu, odvolací soud tak posoudil otázku existence práva společného nájmu družstevního bytu účastníků a jejich společné členství v družstvu v rozporu s hmotným právem i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, vyvracel námitky dovolatelky a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a je tak posléze uvedenou vadou postiženo; její námitka však není důvodná. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V dané věci o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo jít, žalovaný již ve vyjádření k žalobě v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že je výlučným členem bytového družstva a poukazoval na dohodu o zúžení společného jmění uzavřenou za trvá