27 Cdo 2534/2021 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2534/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2022 Spisová značka:27 Cdo 2534/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2534.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 547 předpisu č. 89/2012 Sb. § 580 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 11. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3045/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2534/2021-144 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Jungmannova 881, PSČ 530 02, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 113/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2021, č. j. 37 Co 103/2020-106, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: [1] Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 3 C 113/2019-81, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva (ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ¾) k tam specifikovaným nemovitostem (dále též jen „předmětné nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 37 Co 103/2020-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Dovolání nečiní přípustným otázka běhu prekluzivní lhůty dle § 48 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích); dále též jen „z. o. k.“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž na řešení této otázky nespočívá, neboť dovolatelka v průběhu řízení netvrdila důvod, pro nějž by byl souhlas valné hromady ve smyslu § 48 z. o. k. v poměrech projednávané věci (vůbec) vyžadován. [5] Dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). [6] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že má-li společnost jediného společníka (jak tomu bylo v daném případě), není nutné, aby tento (jediný) společník udělil souhlas ve smyslu § 48 z. o. k. postupem dle § 12 odst. 1 z. o. k., tedy přijal rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady (v podrobnostech viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, uveřejněné pod číslem 31/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod III. odst. 18). [7] Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se při řešení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. [8] Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Následkem rozporu právního jednání s dobrými mravy je jeho neplatnost (§ 580 o. z.), k níž soud přihlédne – příčí-li se právní jednání zjevně dobrým mravům – i bez návrhu (§ 588 o. z.). Případný závěr soudu o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem (do autonomie vůle stran) výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [9] Takové skutečnosti vedoucí k závěru, že jde o okolnosti mimořádné, však dovolatelka (řádně) netvrdila. [10] Pro úplnost je na místě dodat, že k ochraně věřitelů, společnosti či společníků slouží jiné právní prostředky [srov. např. ručení člena statutárního orgánu (§ 159 odst. 3 o. z.), relativní neúčinnost (§ 589 až § 599 o. z.), neúměrné zkrácení (§ 1793 až § 1975 o. z.), náhrada újmy vzniklé porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, či společnická žaloba (§ 157 až § 160 z. o. k.)]. [11] Ve vztahu k (ostatním) námitkám (dovolatelkou formulovaným v článcích VII. a IX. dovolání), pak dovolatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. [12] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). [13] Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či jen odkaz na § 237 o. s. ř. (či jeho části). [14] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (u každé z formulovaných otázek) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). [15] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. [16] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za rozdílně rozhodovanou. [17] Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. [18] Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou jud