28 Cdo 1021/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1021/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 7. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1021/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1021.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1021/2025-342 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově, IČO 48648884, se sídlem v Broumově, Klášterní 1, zastoupené Mgr. Michalem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Jiří 258/7, za účasti: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání nemovité věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj ze dne 13. 1. 2021, č. j. 138022/2014/514365/R1800/RR27153, SPU 427524/2020/114/Jed, sp. zn. 138022/2014/514365, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 10/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2024, č. j. 5 Co 55/2024-318, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 3. 10. 2024, č. j. 5 Co 55/2024-318, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2024, č. j. 16 C 10/2021-299, jímž byla zamítnuta žaloba o částečné nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj ze dne 13. 1. 2021, č. j. 138022/2014/514365/R1800/RR27153, SPU 427524/2020/114/Jed, sp. zn. 138022/2014/514365, výrokem, dle něhož se žalobci vydává pozemek parc. č. 1994/12 v k. ú. Božanov, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda u pozemku parc. č. 1994/12 v k. ú. Božanov je dán výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Mínil, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního a dovolacího soudu. Odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017. Vytýkal rovněž, že odvolací soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz (geometrickým plánem oddělujícím část nárokovaného pozemku nacházející se na území národní přírodní rezervace) a nepoučil účastníky o koncentraci řízení. 3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Ve vztahu k výlukovému důvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění; pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) – k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (jako např. veřejná prostranství nebo pozemní komunikace), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat. 5. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15). 6. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje (na základě provedeného dokazování – včetně výsledků místního šetření) ze zjištění, že se na žalobcem nárokovaném pozemku nachází pozemní komunikace sloužící nejen k obhospodařování navazujících lesních pozemků ve vlastnictví žalobce, nýbrž tvořící též nezbytnou a ničím nenahraditelnou přístupovou cestou k pozemkům ve vlastnictví státního podniku Lesy České republiky (a jeho smluvních partnerů) a k pozemku třetí osoby (Granit Lipnice s. r. o., provozující zde lom kamene pro hrubou a ušlechtilou výrobu), jež je jedinou komunikací, umožňující napojení dané lokality do veřejné komunikační sítě, dovodil, že vydání řečeného pozemku brání výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Žalobce by totiž naturální restitucí předmětného pozemku získal vlastnické právo vyprázdněné (holé vlastnictví) z důvodu převažujícího veřejného zájmu (práva obecného užívání pozemní komunikace – § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů). Na tom nic nemění skutečnost, že posuzovaná pozemní komunikace představuje lesní cestu, tedy že jde současně o pozemek určený i k plnění funkcí lesa, jehož užívání podléhá též regulaci podle lesního zákona, kupř. i co do dopravního omezení na pozemní komunikaci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017). Ke stejným závěrům dospěl ostatně dovolací soud i v jiné skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 264/2022). 7. Zpochybňuje-li pak dovolatel konkluze odvolacího soudu o charakteru předmětného pozemku či nahraditelnosti jeho komunikačních funkcí, představují jeho námitky polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 34