28 Cdo 1709/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1709/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2007 Spisová značka:28 Cdo 1709/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1709.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1709/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců aa) Ing. J. T., ab) E. T., ac) J. H., b) D. F., c) Ing. J. T., žalobci b) a c) zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) P. f. ČR, 2) Č. z. s., 3) Z. o. Č. z. s.,  o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 541/98, o dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 2. 11. 2006, č. j. 35 Co 758/2005-259, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se jako právní nástupci vlastníků, kterým byla na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. odňata parcela č. 110/5 v k. ú. P. (dále jen „parcela“),  domáhali jejího vydání podle § 5 odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon“). Okresní soud v Liberci rozsudkem z 17. 9. 1991, č. j. 13 C 522/91-13, žalobu zamítl. Zjistil, že podle hospodářské smlouvy z 26. 9. 1987 bylo zřízeno k parcele právo trvalého užívání ve prospěch Č. z. s., ZO P.. Parcela byla rozdělena členům svazu do užívání a ti na ní vybudovali zahrádkářské chaty, ploty, sociální zařízení, studny a meliorace. Okresní soud dovodil, že uvedené věci představují stavby ve smyslu stavebních předpisů, čímž je naplněna hypotéza § 10 odst. 4 zákona, a tedy je na základě tohoto ustanovení nárok žalobců na vydání parcely vyloučen (a náleží jim jen peněžní náhrada). K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem z 13. 2. 1992, č.j. 29 Co 11/92-32 rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že ve prospěch třetí žalované bylo hospodářskou smlouvou z 26. 9. 1987 zřízeno právo trvalého užívání. Dále vyložil, že § 10 odst. 4 zákona pojem stavba nedefinuje, a tudíž je tento pojem třeba obsahově vymezit tak, jak se podává ze stavebních předpisů. Odkázal na § 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb. (která provádí zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) a tam uvedené vymezení, že za stavbu se považují veškeré stavby bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Z toho odvolací soud dovodil, že zahrádkářské chaty mají povahu stavby, a to i ve vztahu k § 10 odst. 4 zákona, bez ohledu na to, zda jsou spojené se zemí pevným základem (a tedy jsou nemovitostí, § 119 odst. 2 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolací soud rozsudkem z 29. 1. 1997, č.j. 2 Cdon 88/97-82, rozsudky krajského i okresního soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že vztahy podle restitučních zákonů jsou občanskoprávní povahy, a proto pokud soudy nižšího stupně vyložily pojem „stavba“ dle § 10 odst. 4 zákona ve smyslu správních předpisů, pak jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dále vyložil pojem „stavba“ tak, že se jedná o jedinečný výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilým předmětem majetkoprávních vztahů a jako věc v právním smyslu někomu náleží. Dovolací soud rovněž odkázal na ustálenou soudní praxi, podle které pod pojem stavba ve vazbě na § 10 odst. 4 zákona může spadat jen samostatná nemovitá věc. Rozsudkem z 20. 5. 2005, č.j. 18 C 541/98-241, Okresní soud v Liberci žalobu opět zamítl. Navázal na závěry předchozích rozhodnutí, uvedl, že v předchozím řízení bylo zjištěno zřízení práva trvalého užívání ve prospěch třetí žalované hospodářskou smlouvu ze dne 26. 9. 1987, a provedl důkaz smlouvou uzavřenou první a třetí žalovanou dne 29. 3. 1995 o (zčásti zpětném) nájmu předmětné parcely od 1. 4. 1992 do 24. 6. 2001. Dále odvolací soud na základě provedeného dokazování zjistil, že parcela spadá do zemědělského půdního fondu a že poté, kdy v letech 1986 až 1987 byl pozemek bažinatý a zčásti porostlý náletovými dřevinami a rákosím, provedli zahrádkáři celkovou rekultivaci, vystavěli oplocení, suchý WC s betonovou jímkou, betonovou dlažbu a dešťovou kanalizaci a vysadili okrasné dřeviny. V březnu až červnu 1990 byla vydávána stavební povolení a v letech 1990 a 1991 proběhla stavba a zkolaudování zahrádkářských chat. Podle znaleckého vyjádření mají zahrádkářské chaty (a dále oplocení, vrata, suchý záchod, betonová žumpa, dlažba a kanalizace) povahu stavby trvalého charakteru dle stavebních předpisů, přičemž náklady na jejich přesun činí (při zohlednění znehodnocení způsobeného přesunem) 171.212,- Kč, zatímco náklady na přesun dalších věcí se odhadují na 80.000,- až 100.000,- Kč, studně jsou nepřemístitelné a přemístění oplocení pozemku je problematické. Soud prvního stupně v souladu se zrušovacím rozsudkem dovolacího soudu vyložil pojem „stavba“ ve smyslu občanského práva a s poukazem na novější judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že pro kvalifikaci určité věci jako stavby představuje dělící kritérium nikoli to, zda je věc movitá či nemovitá, nýbrž to, zda má relativně trvalý charakter, tedy zda může být přemístěna jinam bez obtíží spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, nebezpečí nadměrného poškození nebo až znehodnocení. Na základě tohoto právního názoru a provedeného dokazování pak dospěl okresní soud k závěru, že vzhledem k neúměrným nákladům na přemístění zahrádkářských chat jsou na parcele zřízeny stavby, ať už se jedná o věci movité či nemovité, a vydání pozemku je tedy podle § 10 odst. 4 zákona vyloučeno, přičemž s ohledem na občanskoprávní charakter pojmu stavby je zcela nerozhodné, zda stavebníku svědčilo stavební rozhodnutí. Odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem z 2. 11. 2006, č.j. 35 Co 758/2005-259, zamítl. Neshledal, že by se soud prvního stupně nebyl řídil právním názorem dovolacího soudu a poukázal na rozsudek ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000, jehož závěry soud prvního stupně respektoval. Odvolací shledal, že po skutkové stránce byla věc okresním soudem náležitým způsobem objasněna, a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že na parcele stojí stavby, a tudíž vydání parcely vyloučeno dle § 10 odst. 4 zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b) a c) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítali, že se soudy nižšího stupně neřídily závazným právním názorem dovolacího soudu, a to již proto, že usuzovaly na relativně trvalou povahu věcí z dikce kolaudačního rozhodnutí. Žalobci poukázali i na nález Ústavního soudu z 28. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 468/2000, uveřejněný pod č. 62 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 26, a uvedli, že vzhledem k tomuto nálezu měly soudy nižšího stupně při výkladu § 10 odst. 4 zákona ve vztahu ke konkrétní situaci zohlednit účel restitučního zákonodárství. Dále zdůraznili nedostatek veřejnoprávního i soukromoprávního oprávnění pro zřízení staveb. V prvém směru namítali, že stavby byly povoleny jako dočasné a ani územní rozhodnutí neumožňovalo trvalou zástavbu pozemků, přičemž zahrádkářské chaty se stavěly vesměs živelně a byly zkolaudovány až po uplatnění restitučního nároku. Co se soukromoprávního oprávnění týká, uvedli, že nájemní smlouva uzavřená mezi prvým a třetím žalovaným je neplatná pro rozpor s § 22 odst. 1 zákona („Organizace … ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání…“). Dovolatelé rovněž poukázali na skutečnost, že vlastníci jednotlivých staveb parcelu nikdy nevlastnili, a proto by se jejich postavení nezměnilo ani vydáním parcely žalobcům. Závěrem vyjádřili přesvědčení, že stojí-li proti nezpochybněnému restitučnímu titulu oprávněných osob zájem vlastníků staveb zřízených v rozporu se stavebními předpisy a bez občanskoprávního oprávnění, měla by taková situace být posouzena ve prospěch oprávněných osob. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. První žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Druhá žalovaná měla za to, že na základě provedených důkazů bylo rozhodnuto v souladu s platnou právní úpravou a navíc se na parcelu jako součást zahrádkářské osady Příšovice vztahuje § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpra