28 Cdo 2408/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2408/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2013 Spisová značka:28 Cdo 2408/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2408.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.6.2013IV.ÚS 1945/13JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto15.10.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2408/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) K. H., b) L. Š., c) Ing. M. R., d) MUDr. S. Š., e) Z. L., f) J. H., všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem v Praze 2, Legerova 11, proti žalované: ABO servis, spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Průběžná 3123/80, zastoupena JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 41/2009, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. 39 Co 7/2012-73, takto: I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2011, č. j. 21 C 41/2009-48, tak, že žaloba na určení, že vlastníky pozemku parc. č. 3404/5 a na něm situované budovy tzv. učňovského střediska – haly, označené nyní jako stavba bez čísla popisného, pozemku parc. č. 3404/7 a pozemku parc. č. 3404/8, vše v katastrálním území S., obec Praha, jsou žalobci a) až f), každý z nich v rozsahu jedné šestiny, se zamítá. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 53.520,- Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali uvedeného určení s tím, že dne 30. 7. 1991 podali výzvu k vydání pozemku parc. č. 3404/1 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to vůči Československým automobilovým opravnám Praha státním podniku (dále „ČSAO Praha s. p.“). V průběhu restitučního řízení však byly z pozemku geometrickými plány (20. 10. 1994 a 3. 3. 1995) odděleny pozemky parc. č. 3404/5 (umístěn objekt tzv. haly učňovského střediska – budova bez č. p., povolena jako stavba dočasná do 31. 12. 1999), 3404/7 a 3404/8. Dne 16. 4. 2003 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 13 C 74/2001-394, rozhodnuto o povinnosti ČSAO Praha s. p. vydat mj. pozemek parc. č. 3404/1 (pozn.: nikoliv však pozemky parc. č. 3404/5, 3404/7 a 3404/8); rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen 19. 10. 2004. Sporné oddělené pozemky byly následně dne 21. 3. 2008 převedeny i s budovou do vlastnictví žalované. Soud prvního stupně určil vlastnictví k předmětným pozemkům ve prospěch žalobců. Dovodil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům na straně žalobců podle § 80 písm. c) o. s. ř. Dále uvedl, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích měla povinná osoba věc vydat ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy, tj. 30. 7. 1991; současně byla povinná osoba povinna podle § 9 odst. 1 téhož zákona pečovat o nemovitosti s péčí řádného hospodáře a nebyla oprávněna je převést do vlastnictví nebo přenechat do užívání jinému. Soud prvního stupně proto označil převod učiněný postupní smlouvou z 1. 6. 1994 za neplatný, stejně jako i kupní smlouvu ze dne 21. 3. 2008. Uzavřel, že žalovaná vlastnictví k pozemkům nenabyla a žalobci naopak prokázali, že jim všechny nemovitosti byly v restituci vydány rozhodnutím soudu. Odvolací soud též dovodil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům na straně žalobců podle § 80 písm. c) o. s. ř.; v dalším se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že ve výroku rozsudku (o vydání věcí v restitučním řízení, č. j. 13 C 74/2001-394) sporné pozemky uvedeny nejsou, stejně jako i stavba na jednom z nich. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. podle něj vyjadřuje, v jakém stavu se věc nacházela ke dni doručení výzvy, přičemž rozdělení věci se nezakazovalo a oprávněné osoby se mohly domáhat vydání takto rozdělených věcí. Ani z § 9 odst. 1 téhož zákona nelze podle soudu dovodit, že by vlastníku pozemku bylo zakázáno, aby pozemek rozdělil na více parcel označených samostatnými parcelními čísl - předmětné ustanovení zakazovalo převod užívacího či vlastnického práva. Pokud tedy v restitučním řízení nebylo o nově oddělených pozemcích rozhodnuto, není možné dovozovat, že k těmto pozemkům žalobci nabyli vlastnické právo. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci společné dovolání. Jeho přípustnost dovozovali z diformity rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jako důvody uvedli nesprávné právní posouzení věci a rozhodnutí podle žalobců vychází také ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odkázali mj. na povinnosti povinných subjektů podle § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž porušení těchto povinností má podle žalobců za následek absolutní neplatnost úkonů, které k takovému porušení vedly. Uvedli, že argument odvolacího soudu, že neprokázali vlastnické právo k předmětným pozemkům, protože nebyly v restitučním rozsudku zmíněny, postrádá jakoukoliv právní relevanci. Odkázali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 720/2009. Na závěr navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. Citovaným ustanovením je deklarována důležitost dne, kdy byla povinné osobě doručena výzva podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že smyslem tohoto ustanovení je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu. Stav věci je totiž významný zejména u nemovitých věcí, kde vydání brání důvody uvedené v § 8 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se právě stavu věci – ať již jde o stav materiální či právní. Skutečnost, že ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. bylo najisto postaveno, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je právě stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob. Povinnost vydávajícího (povinné osoby) uvádět vydávanou věc do stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání, však z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevyplývá. Názor, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá povinnost uvést vydávanou nemovitost do stavu tímto ustanovením deklarovaného lze pak podpořit i jeho gramatickým výkladem: lze totiž předpokládat, že zakládalo-li by tuto povinnost, vyjádřil by to zákonodárce slovy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v Soudní judikatuře č. 134/2000). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 106/2004 se podle § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada za nevydanou nemovitost stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 4. 1991. Stavem nemovitosti v době jejího odnětí se ovšem rozumí stav materiální, tj. fyzický stav, nikoli stav administrativní. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se žalobci měli domáhat v