28 Cdo 2522/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2522/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2522/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2522.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o dílo Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 631 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2522/2025-430 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Marek Ředina, IČO 67261396, se sídlem ve Škvořeticích 101, zastoupen Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, proti žalované: K. B., zastoupena JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, o 36 822 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 212/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. 11 Co 82/2025-397, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 830 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 11 Co 82/2025-397, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 C 212/2014-366, ve výrocích I, III a IV, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 31 064,30 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 5 757,70 Kč s příslušenstvím. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda se při zániku závazku ze smlouvy o dílo, sjednané v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), pro následnou faktickou nemožnost plnění (dojednaná renovace oken byla dokončena jiným zhotovitelem) výše bezdůvodného obohacení objednatele na úkor zhotovitele určuje podle nejnižších nákladů, které by zákazník v daném čase a místě musel vynaložit na získání stejného plnění, nebo je namístě vycházet z ceny obvyklé či sjednané. Měla za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu (odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, a ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99), případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vytýkala též porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného hodnocení znaleckého posudku vypracovaného v řízení Ing. Josefem Škodou a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. 3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že jako důsledek oboustranného plnění na základě neplatné nebo zrušené smlouvy o dílo nastupuje (v režimu zákona č. 40/1964 Sb.) povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly – § 457 obč. zák. (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008). Judikatura dovolacího soudu přitom odmítá, aby se plnění poskytnuté na základě smlouvy o dílo, z níž plynoucí závazek zhotovitele zanikl v důsledku následné nemožnosti plnění (§ 575 obč. zák.), oceňovalo s přihlédnutím ke sjednané ceně, neboť okamžikem zániku závazku pozbývají veškerá smluvní ujednání (a tedy i ujednání o ceně) účinnosti a při posouzení vzájemné restituční povinnosti stran k nim již nelze přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011). Smluvní závazkový vztah (smlouva o dílo) je v uvedených případech nahrazen závazkovým vztahem z bezdůvodného obohacení a na hodnotu poskytnutého plnění je třeba nahlížet především z hlediska objektivního, stejně jako v jiných případech bezdůvodného obohacení. Za této situace není rozhodující, co podle smlouvy poskytnuto být mělo, ale co poskytnuto vskutku bylo. Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu nepeněžitého prospěchu nabytého na základě zrušené či neplatné smlouvy opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného – srovnatelného – plnění vynaložit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011). Takto stanovená cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení. Od uvedeného východiska se pak neodchylují ani konkluze vyslovené v dovolatelkou odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, v jejichž odůvodněních použitá formulace „… nejnižší náklady, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění …“ zjevně (při absenci detailnějšího rozboru) koreluje ustálenou judikaturou přijatému obecnému kritériu v daném místě a čase obvyklé ceny poskytnutého nepeněžitého plnění, stanovené zpravidla na základě znaleckého dokazování (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018). 6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, vyšel-li při určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého objednatelce v důsledku nedokončené renovace oken (pro následnou faktickou nemožnost plnění, když renovace byla dokončena jiným subjektem) z obvyklé ceny zhotovitelem provedených prací (po odečtení nákladů vynaložených na odstranění vykázaných závad) určené na základě znaleckého posudku. V situaci, kdy dle skutkových závěrů odvolacího soudu (jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší) účastníci řízení konečnou cenu díla nedojednali, nebylo pak lze – při určení výše bezdůvodného obohacení – nikterak zohledňovat ani „cenu sjednanou“. 7. Zpochybňuje-li dovolatelka rovněž závěry odvolacího soudu o výši obvyklé ceny poskytnutého plnění, polemizuje tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,