28 Cdo 2598/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2598/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 10. 2014 Spisová značka:28 Cdo 2598/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2598.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Právní úkony Dotčené předpisy:§ 36 odst. 2 obč. zák. § 451 odst. 2 obč. zák. § 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2598/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně LL invest company, s. r. o., IČ 242 67 732, se sídlem v Praze 12 – Kamýku, Mařatkova 918/2, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, adresa pro doručování: Kladno, Čs. armády 1948, proti žalovanému Ing. M. C., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 49/2012, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 68 Co 440/2013-310, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 68 Co 440/2013-310, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, č. j. 16 C 49/2012-177, uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni České úvěrové společnosti s. r. o. částku 950.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že mezi společností PR TRUBEX, a. s. (za niž jednal žalovaný coby předseda představenstva) v pozici postupitele a původní žalobkyní jako postupníkem byla dne 17. 12. 2010 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky za úplatu ve výši 950.000,- Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že nedojde-li do 7 dnů ode dne jejího podpisu k zaplacení odměny za postoupení na tam označený účet, smlouva se od počátku ruší. Původní žalobkyně však sjednanou částku uhradila až dne 5. 1. 2011, tedy poté, co došlo ke zrušení smlouvy, respektive v době, kdy již mezi stranami neexistoval žádný právní důvod k plnění. Prostředky, které původní žalobkyně poukázala na účet uvedený ve smlouvě, jenž byl soukromým účtem žalovaného, měly tudíž povahu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a v souladu s § 456 a 458 odst. 1 obč. zák. je žalovaný povinen tento prospěch vydat. Soud nepřitakal žalovanému, který namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace, a zopakoval, že v době převodu sporné částky na účet žalovaného neexistoval pro dané plnění právní důvod, pročež se dle soudu původní žalobkyně musela domáhat vydání bezdůvodného obohacení po tom, komu byly tyto finanční prostředky skutečně poskytnuty, tj. po žalovaném. Nelze ani aplikovat závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž povinnost vydat plnění z neplatného či zrušeného právního úkonu zatěžuje toliko jeho účastníky, neboť v předmětné věci k plnění ze strany původní žalobkyně došlo bez právního důvodu, nikoli z právního důvodu, který odpadl, byl to tudíž žalovaný, koho stíhala povinnost předmětnou částku vrátit. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 68 Co 440/2013-310, rozsudek soudu prvního stupně změnil k odvolání žalovaného tak, že žalobu zamítl (výrok I.), zamítl návrh žalovaného na separaci nákladů vzniklých v souvislosti s účastí na jednání odvolacího soudu dne 27. 1. 2014 (výrok II.) a žalovanému nepřiznal ani právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že splněním rozvazovací podmínky ve smyslu § 36 odst. 2 obč. zák. obsažené v postupní smlouvě tento právní úkon ztratil své účinky ex tunc, a tím mezi stranami odpadl právní důvod k plnění s následky dle § 451 odst. 2 obč. zák. Naplněním rozvazovací podmínky však nebyla dotčena platnost ujednání o platebním místě, kterým byl soukromý účet žalovaného. Pokud původní žalobkyně [na jejíž místo v průběhu odvolacího řízení vstoupila podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyně současná] z právního důvodu, který odpadl, poskytla PR TRUBEX, a. s., určité plnění, je to tato společnost, kdo je povinen daný majetkový prospěch vydat, a žalovaný tedy pasivně věcně legitimován není. Odvolací soud nad rámec již řečeného konstatoval, že i v případě neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky by podle § 457 obč. zák. povinnost k vydání toho, co podle ní bylo plněno, tížila PR TRUBEX, a. s. Náhradu nákladů řízení však odvolací soud jinak úspěšnému žalovanému za použití § 150 o. s. ř. nepřiznal s odůvodněním, že žalovaný sjednal jménem společnosti PR TRUBEX, a. s., smlouvu o postoupení pohledávky, přestože věděl o zákazu nakládat s majetkem společnosti vzhledem k nařízené exekuci. Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i jedné otázky, ohledně níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za neřešenou pokládá žalobkyně v první řadě otázku, zda může po naplnění rozvazovací podmínky zůstat v platnosti ujednání o platebním místě navzdory skutečnosti, že smlouva ztratila právní účinky a obnovil se stav před jejím uzavřením. Žalobkyně míní, že odvolací soud zaměňuje kategorie platnosti a účinnosti, neboť platný, avšak neúčinný právní úkon nemůže působit zamýšlené právní následky. Nejvyšší soud přitom již v minulosti judikoval, že na splnění rozvazovací podmínky nezávisí platnost smlouvy, nýbrž jen její právní účinnost. Naplněním rozvazovací podmínky dochází k obnovení stavu před uzavřením smlouvy, a neexistuje proto ani závazné ujednání o platebním místě. Taktéž skutečnost, že naplněním rozvazovací podmínky zanikla povinnost poskytnout peněžité plnění, vylučuje existenci relevantní dohody o tom, jak má být toto plnění uskutečněno. Původní žalobkyně tedy bez právního důvodu plnila na účet žalovaného a ten je povinen takto vzniklé bezdůvodné obohacení vydat. Žalobkyně dále uvádí, že plnění po pominutí právních účinků smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky nemůže být plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť o tom lze hovořit jen v případech, kdy v okamžiku plnění existuje důvod, který teprve následně ztratí své právní účinky, tedy například pokud je plnění přijato před tím, než se naplní rozvazovací podmínka. Dochází-li však po naplnění rozvazovací podmínky k poskytování plnění, děje se tak bez právního důvodu, neboť již neexistuje závazek, jenž by touto cestou mohl být splněn. V návaznosti na právě uvedený závěr pak žalobkyně argumentuje, že ten, k jehož rukám bylo plněno, a nikoli účastník zaniklé smlouvy, je osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání obohacení vzniklého převodem finančních prostředků uskutečněným po splnění rozvazovací podmínky, neboť i věcnou legitimaci osoby, která byla ve smlouvě označena jako platební místo, je nutno posuzovat prizmatem stavu, jenž existoval před uzavřením již zrušené smlouvy. Otázku, v níž se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, spatřuje žalobkyně v posouzení, zda splněním rozvazovací podmínky nastalé právní účinky dotčeného úkonu zanikají ex nunc, či ex tunc. Judikatura i odborná literatura se shodují, že splnění rozvazovací podmínky působí zánik účinků právního úkonu ex nunc, zatímco odvolací soud bez jakéhokoli zdůvodnění dovodil tento právní následek ex tunc. Navíc žalobkyně pokládá napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud své právně kvalifikační úvahy nedostatečně osvětlil a neučinil zřejmým, jak dospěl k řešením výše nastíněných kruciálních otázek. Žalobkyně rovněž nebyla v řízení před odvolacím soudem seznámena s odlišným právním názorem odvolacího soudu a neměla možnost se k němu vyjádřit, pročež je rozhodnutí odvolacího soudu také nepředvídatelným. Z uvedených důvodů navrhuje žalobkyně Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž uvádí, že žalobkyně účelově a nesprávně vykládá judikaturu Nejvyššího soudu, aby navodila představu neexistence postupní smlouvy mezi svou právní předchůdkyní a společností PR TRUBEX, a. s., přestože podle této smlouvy původní žalobkyně jedna